Ve Švýcarsku se věci nekradou, jenom přemisťují

Člověk by těžko očekával, že když se stěhuje v rámci Evropy – vlastně jen v rámci střední Evropy – čeká ho tolik kulturních šoků. Asi jsme měli štěstí, že nás zatím potkaly veskrze jen ty pozitivní. Tím asi největším z nich bylo po našem přestěhování zjištění, že Švýcarsko je země, kde se prakticky nekrade.

Ze začátku nám zůstával rozum stát nad tím, že lidé tady běžně nechávají nepřivázaná kola před domem, anebo grily a zahradní nábytek na neoploceném dvorku. Nebo že pošťák, pokud vás nezastihne doma, vám nechá váš balíček u vchodových dveří a odjede a balíček tam netknutý najdete, až se budete vracet domů.

Když jsme to potom říkali našim rodinám a známým v Česku, nikdo nám nechtěl věřit. Přestali být skeptičtí až tehdy, když za námi přijely na návštěvu a my jsme s nimi prošli kolem obchodů, kde bylo po zavírací době zboží vystavené venku, když jsme nechali před domem auto s klíčkem v zapalování (samozřejmě že ne schválně, ale vinou vlastní nepozornosti :)) a ráno stálo netknuté na svém místě, anebo když jsme je vzali do samoobslužného obchůdku u místního statku, kde si vyberete zboží a peníze necháte ve volně přístupné kasičce. A všichni do jednoho se shodli, že tohle by v Čechách být nemohlo. Trošku smutné, ale asi je to fakt.

Tato švýcarská “idylka” mi byla nedávno trošku narušena, když naše lektorka němčiny přišla na kurs s očima navrch hlavy a vyprávěla nám, že jí někdo ukradl kolo. Sama tomu nemohla uvěřit, že se to mohlo stát. Byla plná odhodlání vydat se svoje kolo hledat na místní nádraží, na fotbalové hřiště, na koupaliště nebo k řece, protože se prý stává, že lidé si kolo “vypůjčí” jako přibližovadlo, a když na něm přijedou tam, kam chtěli, kolo tam jednoduše odloží. A víte co? Příští týden přišla celá rozzářená tím, že se její kolo našlo. Dokonce v areálu školy, kde se kurs pořádá. Zdá se vám to neuvěřitelné? Mně vlastně pořád taky.

Když se Švýcarů zeptáte, jak to, že je to takhle možné, asi vám nedokážou odpovědět. Protože si jednoduše nedokážou představit, že by to mohlo být jinak.

Proto přidám ještě jednu historku, která možná lépe vykreslí jejich smýšlení. Byli jsme manželovým kolegou pozvaní na fondue před návštěvou hokejového zápasu. Náš syn se rozhodl dát si radši hranolky, které pak ale obsluha zapomněla připočítat ke konečnému účtu. Když nám to při odchodu docvaklo, kolega se zatvářil, že to necháme být, vždyť cena jedněch hranolek je v tom množství hostů a objednaných jídel zanedbatelná položka. Po pár dnech jsme se ale dozvěděli, že onen kolega se po zápase do restaurace vrátil a hranolky zaplatil. Přece, jak říkal, by jim těch pár franků v pokladně chybělo.

Samozřejmě můžete zcela právem namítnout, ze mě mluví zkušenost života ve venkovské oblasti. Ano, i já si troufám tvrdit, že ve větších městech je to asi jiné. Už s ohledem na množství lidí z různých zemí, kterým tato podstata švýcarské povahy není vlastní. Ale i tak. To “nekradení” je něco, co mě naplňuje obdivem k této zemi, která se stala mým druhým domovem.

Jak se vám líbil náhled do švýcarské kultury? Pokud nechcete přijít o další, staňte se pravidelným čtenářem blogu a zaregistrujte se v pravém horním rohu této stránky. Děkuji 🙂 Budu také ráda, kdykoli budete chtít sdílet moje příspěvky na Facebooku nebo Twitteru. Pomůže mi to dostat můj blog k dalším lidem, kterým by se také mohl líbit.

Nezapomeňte mě také sledovat přes Facebook, Pinterest, Bloglovin a Instagram.

A samozřejmě se těším na všechny vaše komentáře!