„Nejkrásnějších deset mil na světě“. Tak zní podtitul běžeckého závodu Grand Prix von Bern. Na úvod pro srovnání pár čísel: počet účastníků na Pražském mezinárodním maratonu – 10 tisíc, počet účastníků na Londýnském maratonu – 40 tisíc, počet na Bern GP – 30 tisíc. Tolik jen pro představu, abyste věděli, jak velká je to akce. O tom jsem ale neměla tušení, když jsem před dvěma lety poprvé ve vlaku uviděla propagační brožurku závodu…
Už tehdy jsem se pro GP nadchla, ale v té době jsem byla těhotná, takže jakákoliv účast pro mě nepřipadala v úvahu (i když věřím, že by se určitě našly takové běžkyně, které by tento šestnáctikilometrový závod v pátém měsíci těhotenství zvládly. Já ale rozhodně ne.). Další rok byl také mimo mé možnosti, protože půl roku po porodu byla má kondice připravená možná tak na kratší, pětikilometrový úsek. Ale já jsem se chtěla přihlásit do hlavního závodu. A konečně letos se mi to podařilo! V dnešním příspěvku vám přináším jak dojmy z tohoto závodu, ale i střípky toho, co se dělo před ním.
Večer před závodem
To se tak chystám na podvečerní krátký běh, aby se tělo připravilo na zítřejší důležitý den. A najednou nemůžu najít svoji oblíbenou (ehm, vlastně jedinou) běžeckou čelenku do vlasů. A bez čelenky běžet prostě nemůžu (rituály jsou rituály, to jistě chápete)! Propadám mírné hysterii, vybíhám bez ní a v duchu přemýšlím, kde jen může být, vždyť jsem ji přeci včera prala a spolu s ostatními běžeckými věcmi určitě ukládala na své místo. Kromě myšlenek na čelenku mám najednou pocit, že mi „vyhazuje“ koleno a začíná mě bolet „tenisový“ loket (asi nemusím říkat, že tenis nehraju!) a žaludek mi svírá pocit, že to vážně zítra nedám.
Večer doma stále nemůžu najít čelenku a mám chuť po večeři ještě spráskat pytlík arašídových křupek a spláchnout je sedmičkou vína.
Před spaním asi posté během dneška kontroluju předpověď počasí a málem mě omývají, protože právě v čase, kdy máme startovat, hlásí déšť.
Pár hodin před závodem
Na místo závodu v areálu výstaviště Bern EXPO dorážím s tříhodinovým předstihem. Nejdřív jsem měla v plánu dorazit později, ale když jsem viděla na Facebooku, kolik lidí si už den předem vyzvedávalo startovní čísla, bála jsem se, abych pozdním příchodem něco nepropásla. Ale kupodivu jde všechno hladce (vlastně proč se divím, jsem přeci ve Švýcarsku, kde je pojem „dokonalá organizace“ skoro mantrou :)) a když jsem obdržím své startovní číslo, mám najednou spoustu času.
Procházím areálem, kde se koná něco jako sportovní veletrh, a v duchu se plácám po rameni za myšlenku nechat platební kartu doma a vzít si s sebou jen dvacet franků „pro strýčka Příhodu“. Jinak bych už asi nakupovala supr dupr běžecké doplňky, skvělými botami počínaje a proteinovými tyčinkami konče.
Taky se musím nutit, abych potlačila své mama-blogerské pudy a přestala sledovat, jestli jsou tady aktivity pro děti, jestli se sem dá dostat s kočárkem (ano, jsou, ano dá :)) a soustředila se na to, abych si předzávodní atmosféru vychutnala sama za sebe. A jsem šťastná, že teď nemusím řešit, jestli děti chtějí zmrzlinu, cukrovou vatu, na skákací hrad nebo že se jim chce na záchod.
S blížícím se časem startu se zvyšuje má nervozita. Sleduji konec závodu na 5km a když vidím, jak jsou všichni zplavení, říkám si, jestli mám já tohle zapotřebí, být takhle (respektive asi mnohem víc) zmožená v cíli. Radši se uchyluji na travnaté hřiště za areálem. Tady ale znervózním ještě víc, protože vidím běžce, jak si dávají rozklus kolem něj. No nic, připojím se taky – asi to k něčemu bude, jinak by to všichni nedělali. A zkrátím si tak aspoň čekání. Pak se účastním společné rozcvičky, kde vidím lidi v tričkách s logy různých alpských maratonů, kterých se zúčastnili. A moje sebevědomí už jde opravdu do kytek. Co já tady proboha dělám?
Před čtvrtou hodinou se pomalu řadím do svého sektoru G10. Spolu s ostatními, kteří si dopředu odhadli, že by mohli závod zaběhnout za hodinu dvacet. Před sebou vidím „tempaře“ – to je běžec, který má na ruce přivázané dva modré nafukovací balonky s fixou načmáraným časem 1:20 a bude udržovat takové tempo, abychom podle něj za tento čas závod doběhli.
Během závodu
Přesně v 16:13:30 vybíháme. Už po prvním kilometru cítím, že tempo, které jsem si nastavila, jsem hodně přecenila a rozhodně ho nemůžu nemůžu urdžet celý závod (a to běžíme z kopce!).
Chmurné myšlenky mě na chvíli přecházejí, když vbíháme do centra Bernu. Mám chuť se zastavit a foťákem zachytit tu krásu a atmosféru: barevné kantonální vlajky vlají na každém domě, lidé povzbuzují od svých stolečků na zahrádkách restaurací. Ani mi nevadí, že běžíme do mírného kopečka, teď bych snad zvládla vyběhnout i Jungfrau, v takové jsem euforii.
Zabočujeme do Rathausgasse. Běžím z mírného kopce dobrým tempem, protože vedle mě proběhne „můj“ tempař. Současně si uvědomuju že se mi rozvázala tkanička. Taková amatérská chyba, nadávám si v duchu. Jak to, že jsem si nezkontrolovala tkaničky před závodem? No, protože mě to vlastně ani nenapadlo. Naběháno mám v těchto botách už relativně hodně a ještě se mi to nestalo. Proč zrovna dnes? Zastavuju, zavazuju, rozbíhám se znova a před sebou naštěstí zahlédnu pár lidí ze „svého“ sektoru.
Na čtvrtém kilometru přichází krize. Přemýšlím, jak někdo může dobrovolně běžet půlmaraton nebo dokonce maraton, když mě to už ani v jeho jedné desetině nebaví. Mám chuť to zabalit a jít domů. Naštěstí přichází osvěžení a tato myšlenka rázem mizí. Kupodivu si pořád držím docela dobré tempo a na pátém kilometru mám čas 25:03. Mezi pátým a šestým kilometrem se mi běží fakt dobře, po rovince, podél řeky, akorát ty mraky před námi nějak nebezpečně rychle černají.
Při zatáčce do Jubiläumstrasse na nás čeká dlouhé táhlé stoupání. Pro někoho mírné, ovšem jsou i tací, kteří přecházejí do chůze. Lámu svoji psychiku a pořád běžím. I když moje tempo se spíš podobá rychlejší chůzi. Ale běžím. Naštěstí nás čeká na sedmém kilometru občerstvení a potom vbíháme do lesa. Tady nás nějaká paní povzbuzuje pomocí zvonku. Zní jako umíráček. Opravdu tady umřu? „Je to vo hviezdach“ – to mi právě zpívá Palo Habera do sluchátek. No tak teda uvidíme.
Někteří spoluběžci zabíhají za keříky a za stromky. Přemýšlím, kdy takové nutkání nastane u mě a jestli to půjde vrchem nebo spodem (čtenáři prominou, ale běžci vědí).
Před vyběhnutím z lesa na nás čeká transparent, který nám oznamuje, že jsme právě v půlce. A kromě toho na něm ještě stojí (volně přeloženo): „Zůstaň na trati, anebo zůstaň tady (Drinn bliibe, oder hiir bliibe)“. Zůstávám na trati, přeci to nevzdám, když už mám půlku za sebou!
Vybíháme z lesa. A sakryš, ono vážně začalo pršet. Naštěstí nic drastického, takový příjemný osvěžující deštíček. Běžíme z mírného kopečka čtvrtí ambasád. Míjím kanadskou, rakouskou, saudskoarabskou…samé krásné domy. Proč jen nebydlíme v této nádherné vilové čtvrti? No protože po zaplacení nájmu bychom byli celý měsíc o chlebu a vodě. A možná ani to ne. Takže proto!
Před devátým kilometrem vidím na zemi tubu od energetického gelu. Vypadá skoro plná. Jsem v pokušení ji zvednout a cucnout si, protože mi docházejí síly. Naštěstí je před námi osvěžění v podobě obří kádě s vodou. Asi jsem si ji chrstla do ucha. To není možné. V uchu mám přece sluchátko. Tak ho vyklepu, naštěstí z něj hudba hraje dál.
Vbíháme na most a k mírnému deštíku se přidává i vítr. Před sebou zahlédnu „svého“ tempaře a srdce mi poskočí, že bych to snad za tu plánovanou hodinu dvacet mohla zvládnout.
Na jedenáctém kilometru vidím chlapíka, jak leží opodál na chodníku na zemi a má křeče v lýtku. Není to povzbudivý pohled.
Na dvanáctém kilometru trošku pookřeju, nejspíš zásluha energetického gelu (ne, opravdu jsem ho předtím ze země nezvedla, vzala jsem si nový na občerstovací stanici). A taky mě povzbuzuje pomyšlení, že už jsem v poslední čtvrtině závodu.
Na třináctém kilometru mě začínají pálit bříška prstů u nohou. Ale to mi za chvíli přestává vadit, protože opět míříme do cetra a ta atmosféra je prostě úžasná. V okamžiku, kdy mě předbíhá chlapík v blonďaté kudrnaté paruce, růžovém baletním trikotu a tylové sukýnce dostávám záchvat smíchu. A publikum taky. Vzpomínám na podzimní Hallwilerseelauf, kde jsem startovala vedle Santa Clause. Mám na takovéto typy asi štěstí.
Sbíháme dolů k Nydeggbrücke a já snad zářím štěstím, že už se konec pomalu blíží. Ale to nás teprve čeká to nejhorší. Běh do kopce po Aargauerstalden. Na jeho úpatí poslední občerstvovačka. I když se snažím přinutit, abych bežěla, tak stejně zpomaluju do kroku. Aspoň se u toho snažím tvářit, že vyhlížím v publiku své malé fanoušky. Nakonec začínám znova běžet. Na 15,5km vidím chlapíka, jak ho zdravotníci odnášejí na nosítkách. Je mi ho líto. Takhle těsně před finišem.
Značka 16km. Nevěřím svým očím. Konečně! Ale do cíle mám ještě pár desítek metrů. Doteď jsem nechápala, jak někdo může po tolika uběhnutých kilometrech před cílem zrychlit. A ono to jde! Fakt! Jsem v cíli a mám ohromnou radost. Nechám si na krk pověsit medaili, beru do ruky banán, isodrink a do toho mi pípá smska, že jsem Grand Prix von Bern zaběhla v čase 1:26:17. Zklamání z horšího času necítím, jsem ráda, že žiju 😀
Za pár minut se setkávám se zbytkem rodiny a hádejte, jakou otázkou mě děti vítají? „Mamííí, koupíš nám zmrzlinu???“ Teď ne děcka, nejdřív si dám za odměnu pivo! Myslím, že takové občerstvení po závodě nikdo na GP nemá 😀
PS: jestli se divíte, jak je možné, že mám ve vlasech čelenku, tak vysvětlení je prosté: ráno před závodem jsem běžela koupit si novou 🙂 Tu původní jsem nakonec samozřejmě našla – den po závodě ve společné prádelně. Asi jsem ji zapomněla vytáhnout z pračky nebo sušičky a přimíchala se do prádla někomu ze sousedů. Jedna z nevýhod společného praní. A pokud nevíte, o čem je řeč, přečtěte si tento příspěvek.
Pokud si chcete přečíst více z této běžecké série (za měsíc poběžím v Bernu Fruenlauf!), staňte se mým pravidelným čtenářem a zaregistrujte se v pravém horním rohu této stránky. Děkuji 🙂 Budu ráda, kdykoli budete chtít sdílet moje příspěvky na Facebooku nebo Twitteru. Pomůže mi to dostat můj blog k dalším lidem, kterým by se také mohl líbit. Nezapomeňte mě také sledovat přes Facebook, Pinterest, Bloglovin a Instagram.
A samozřejmě se těším na všechny vaše komentáře!