Jak už název příspěvku napovídá, dnes se s vámi podělím o dojmy ze svého prvního závodu v Thunu. Toto město, které se nachází cca 30km jihovýchodně od Bernu mám osobně velmi ráda. Je to jedno z prvních měst, které jsme krátce po přestěhování do Švýcarska navštívili. Už když jsem kráčela z nádraží k výdeji startovních čísel, říkala jsem si, že by mě nikdy nenapadlo, že se budu někdy zúčasťnovat běžeckých závodů, natož pak ve Švýcarsku. Holt cesty osudu jsou někdy nevyzpytatelné.
Po vyzvednutí startovního čísla před místní radnicí (krásné místo) a převlečení do běžeckého v šatnách v místním parkovacím domě (to už méně) jsem zamířila znova směrem k nádraží, nedaleko nějž se mělo startovat. Měla jsem ještě hodně času, a tak jsem nejdřív pořídila pár fotek od řeky Aare. Kromě toho, že se přes ni klenou dva kryté dřevěné mosty, podobně jako v Luzernu, je (což jsem do té doby nevěděla) rájem pro surfaře. Ano, slyšíte dobře, surfaři na řece!
Ale zpátky k závodu. Před startem jsem se stihla ještě malinko rozcvičit, rozběhat a protáhnout a potom už jsem se zařadila do sektoru „50 minut a více“. Přitom jsem si nenápadně obhlížela své spoluběžce a začala se mě zmocňovat nervozita, když jsem na nich viděla účastnická trička z běhů jako např. Strongmenrun, Stockhorn Halbmarathon, Jungfrau Marathon apod., což samozřejmě nejsou rovinaté městské běhy!
V 19:20 zazněl výstřel ze startovní pistole a naše pole se pomalu rozběhlo směrem k nádraží, za nímž se majestátně tyčila hora Stockhorn. Na rozdíl od Emmenlaufu byla trať nádherně široká (bodejť, taky vedla po silnici, a ne po úzké pěšině kolem řeky, kde jsme se všichni mačkali jako sardinky a pomalu o sebe zakopávali). Byla jsem rozhodnutá nedívat se na hodinky a běžet jen podle svého pocitu. To mi samozřejmě vydrželo jen do prvního kilometru, kdy mi hodinky píply a na displeji se objevilo tempo 4:55min/km. Jako já vím, že jsem tu ruku nemusela k obličeji zvednout, abych se podívala, ale byl to prostě reflex!
Skoro celý druhý kilometr jsme běželi po obvodu zámeckého parku Schadau. Od Thunského jezera vál příjemný větřík, já jsem se držela na dohled běžců a běžkyň, kteří byli v „mém“ startovacím bloku a běželo se mi dobře.
Při občerstvení těsně před pátým kilometrem jsem si ale začala říkat, proč jsem se jen nepřihlásila na kratší, pětikilometrový závod? Měla bych to už za pár set metrů za sebou a v docela dobrém čase. Takto nás právě čekal výběh k Thunskému zámku. Anebo spíš hradu. A hrady se stavěly kde? No samozřejmě na kopci! Podle mapy trasy jsem věděla, že poběžíme kolem něj, ale nečekala jsem, že poběžíme po schodech, které k němu vedou. No, poběžíme…
Když jsme ty úzké schody svorně vyšli, čekal nás krátký seběh dolů a pak…další schody! U jejich paty nám hrál do tempa dudák ve skotském kiltu a na jejich konci pro změnu byli připravení zdravotníci. Asi věděli proč. Taky mi na chvilku blikla v hlavě myšlenka, že se svěřím do jejich péče a závod vzdám, protože jsem věděla, že tímto zpomalením jsem si pěkně pokazila docela hezky rozběhnutý čas a už se mi ho nejspíš nepodaří moc vylepšit. Ještě pořád totiž ve mně hlodalo zklamání z nepovedeného závodu minulý týden.
Ale nakonec jsem záškodnickou myšlenku hodila za hlavu a rozběhla se. Když jsem opět v dobrém tempu začala předbíhat některé závodníky (to se mi to mluví, když jsem běžela z kopce :)), věděla jsem, že to bude dobré, že to dám. Což mi vydrželo asi další kilometr, kdy jsme opět běželi kolem jezera, ale po jeho druhém břehu. Asfaltová stezka byla rozpůlena a po druhé straně už běželi ti nejlepší závodníci směrem do cíle. Teda klobouk dolů – proti nim jsem si připadala, že se plahočím šnečím tempem. Což ale vlastně byla pravda 🙂
Pak už jsem vyhlížela „obrátku“. Aha, tady už bude. Ne, ještě ne. Tak tady. Ne, bežíme ulicí dál směrem od centra města. Už tady? Ne, to jen zabočujeme do další ulice. Začínala jsem propadat mírnému zoufalství a začala chápat hlavního hrdinu z mého oblíbené filmu Kokosy na sněhu, když tak pečlivě noc před závodem prohlížel na fotkách trasu. Protože když znáte trasu, víte kudy poběžíte a nebudete zoufale vyhlížet její konec a uběhnuté metry vám nebudou připadat jako uběhnuté míle. Tak aspoň poučení pro příště, no! Každopádně před osmým kilometrem (těsně za obrátkou, hurá!) přišlo další občerstvení a když jsem viděla ceduli, že do cíle zbývají poslední dva kilometry, v duchu jsem zajásala, protože teď už byl konec vážně „za pár“. K dobré náladě mi přidal i pohled na krásně oranžové slunce zapadající za zámečkem Schadau. Nádhera. Mít v ruce mobil, okamžitě fotím. No, mobil jsem sice měla v kapsičce u pasu, ale teď jsem se vážně nehodlala zastavovat, když cíl byl tak blízko.
Navíc jsem začala dobíhat známé tváře, které mi v mých krizových momentech utekly. Poslední kilometr jsme běželi centrem města a ta atmosféra byla parádní. Mám ráda fanoušky, kteří mrknou na vaše startovní číslo a pak na vás volají a povzbuzují jménem. To prostě dokáže nabít neuvěřitelnou energií. Teda aspoň mě. Nicméně posledních asi tři sta metrů jsem běžela v takové euforii, že už jsi je ani nepamatuju. Jen červený koberec v tunelu propojující Aarequai s Obere Hauptstrasse a pak už jen cíl. A úžasný pocit, že už to mám za sebou. V čase 52:38. Což beru jako velký úspěch!
Po doběhnutí jsem se posilnila Rivellou, trochu protáhla a zamířila do sprch v parkovacím domě (běhání s sebou přináší spoustu nevšedních zážitků :)). Při cestě zpátky na nádraží jsem ještě nasávala letní podvečerní atmosféru tohoto krásného města a pod vlivem vyplavených endorfinů jsem si říkala, že se sem za rok zase vrátím!
PS: Skončila jsem na 33. místě ve své kategorii (z 96) a celkovém 100.místě mezi 312 ženami.
