Šťastné 5. výročí

Před pěti lety jsem se rozhodla začít psát blog. Měl to být spíš takový osobní deník, kde jsem chtěla sdílet své myšlenky a zajímavé fotky. A zatím to vypadá, že přerůstá v něco jiného, v něco, na co bych si v začátcích jeho psaní ani netroufla pomyslet. V tomto příspěvku bych se ráda podělila o cestu, kterou jsem za poslední dobu s blogem ušla.

Vysoká škola bloggerská

Loni jsem si čtvrté výročí blogu ani neuvědomila, přitom to byl pro mně v mnohém přelomovější rok než ostatní. Začala jsem víc přemýšlet o tom, kam bych chtěla svůj blog dále směřovat. Proto jsem začala studovat. Na to, jak se stát bloggerem není žádná škola, nicméně internet je plný materiálů, stačí jen vědět, co hledáte, a zadat ta správná klíčová slova do Googlu. Respektive na Pinterest, protože ten byl pro mě zpočátku hlavním zdrojem informací. Tady jsem se se proklikala na články, eknihy, tutoriály a videa dalších bloggerů. Musím přiznat, že mi šla chvílemi hlava kolem ze všech těch informací.

Malé krůčky dopředu

Nicméně jsem si začala uvědomovat, jak jsou pro blog důležitá sociální média. A tak jsem se já, zarytý odpůrce Facebooku přihlásila na tutu sociální síť (haló, vítej ve 21. století! 🙂 ) a zařídila i stránku pro svůj blog (doposud jsem neměla ani tušení, že je toto možné). Zjistila jsem, že komunita bloggerů je hrozně velká (prosím vás, ať se přihlásí ten, kdo nepíše blog, chtěla bych někdy vidět jednorožce!). Tato komunita dokonce existuje i tady ve Švýcarsku – i když se známe jen virtuálně, podporujeme se a motivujeme navzájem, což je super.

Taky jsem se postupnými krůčky vrhla na různé úpravy blogu. Například se mi podařilo na něj vložit tlačítko, které umožňovalo přepínat jazykové varianty a člověka tak nerušila čeština a angličtina v jednom textu. Stále to však nebylo ono a nebyla jsem spokojená, i přesto, že návštěvnost blogu rostla.

Velký krok

Přesně před půl rokem jsem se rozhodla k doposud největšímu kroku a největší investici do blogu. Zakoupila jsem si vlastní doménu a webhosting a přešla ze starého dobrého „Bloggeru“ na „WordPress“. Dodnes mě ještě mrazí z toho, že se mi povedlo přenést obsah starého blogu na novou platformu vcelku „bez ztráty kytičky“. A že tomu opět předcházely hodiny strávené sledováním videí na youtube a pochybností, jestli to já, naprostý IT laik, zvládnu. To bylo nervů, asi tak jako před státnicemi na vysoké.

Trocha plácání po zádech

S novou podobou blogu, se kterou jsem zatím spokojená (a doufám, že vy také) jsem našla odvahu pouštět se i do „větších projektů“ – oslovila jsem třeba starostu mého rodného města. Vznikl z toho skvělý rozhovor, jak pro blog, tak pro krajanský magazín Zpravodaj, do kterého od té doby přispívám (třeba také rozhovorem s místní umělkyní paní Ritou Kämpfer). Nebo jsem napsala článek pro švýcarský on-line magazín o tom, jak se děti dokážou v zahraničí naučit cizí jazyk.

Zároveň se můj blog stává víc viditelný a zná ho čím dál tím víc lidí. Tady mi to nedá a musím se maličko pochlubit. Nedávno jsem byla oslovena, abych napsala článek o švýcarském tradičním jídle pro americkou cestovatelskou komunitu EcoTourLinQ. A švýcarské město Solothurn použilo mou fotku z Instagramu na svoje propagační materiály. A francouzské město Colmar sdílelo můj příspěvěk na svých Facebookových stránkách, díky čemuž se tento příspěvek stal nejčtenějším na blogu.

Zatím největším oceněním pro mě bylo, když jsem dostala mail, že můj blog byl vybrán mezi Top 20 „expat blogů“ ve Švýcarsku. Jsou to jen takové malé dílčí úspěchy, které jsou možná pro někoho malými krůčky, ale pro mě okamžiky, kdy si říkám, že to celé má smysl.

I když se to samozřejmě kolikrát neobešlo bez krizí, kdy jsem měla pocit, že ač se snažím sebevíc, k ničemu to nevede. Navíc jsem měla ten blbý závistivý pocit, že ostatní to mají lepší bez toho, aby se tak snažili. A měla jsem chuť to všechno zabalit, protože koho to moje psaní vlastně zajímá?

A co dál?

Možná si říkáte, kde na to psaní beru čas? No, to si někdy říkám taky. Prostě všechno jde, když se chce. Většinu času je to na úkor spánku, ale zase na druhou stranu mám na psaní v noci nebo nad ránem největší klid. Anebo když mají naši kluci „odpoledku“ ve škole/školce, naše nejmladší spí po obědě a já mám chvíli jen pro sebe (pokud teda nepadnu únavou a nespím taky).

Každopádně jsem strašně ráda, že si můj blog našel svoje čtenáře a jejich „základna“ stále roste. Děkuji za vaši podporu. Je pro mě velmi důležitá a velmi si jí vážím, protože mě motivuje k dalšímu psaní pro vás. Chci, aby blog byl místem, na kterém najdete inspiraci pro vaše cestování a pomůže vám objevit zajímavá místa.

Takže mi prosím držte palce, ať mi můj prozatimní zápal vydrží a kdo ví, kam se s blogem posunu za dalších 5 let? 😉

A ještě jednou díky, že jste tak skvělé publikum!