Tento závod si teda budu nadosmrti pamatovat. Ale ne kvůli němu samotnému, ale tomu, co mu předcházelo! Stalo se mi to, co snad nikdy! Málem se zhmotnila má noční můra. A co se vlastně stalo?
Před závodem
To si takhle v pátek po obědě sednu k počítači, abych se podívala na propozice závodu, který se má konat ZÍTRA. A za pár okamžiků zjistím, že se koná DNES!!! Polévá mě horko. Na čele vyvstávají krůpěje studeného potu! To je špatný sen toto!!! Jak mi mohlo uniknout, že závod se koná už v pátek? (No, docela lehce – kdo proboha organizuje závody v pátek?!) Tituluji se nevybírávými jmény. A to i tehdy, když manželovi promptně volám, že na dnešní večer se plány ab sofort mění (a to jsem měla domluvené s kamarádkou, že zajdeme na večeři do našeho oblíbeného Café Fischer v Ersigenu!).
Nicméně, i když se stále v duchu proklínám, snažím se vidět v nástálé situaci hledat to pozitivní a pomalu se uklidňuju. Protože:
- můj závod se běží až v 7 večer, takže mám dost času se připravit.
- Wangen an der Aare, kde se závod koná, je od nás asi jen dvacet minut jízdy autem.
- jsem si včera večer stihla jít zaběhat (jako bych měla nějaké zvláštní tušení, když jsem se dokopala jít si zaběhat ve čtvrt na deset večer – a to je doba, kdy už mě normálně nikdo z domu nedostane. Asi nějaká zvláštní intuice nebo co).
- k obědu jsem měla včera i dnes těstoviny, takže potřebnou dávku sacharidů jsem do sebe dostala.
- předpověď počasí je takřka ideální (20 stupňů a slunečno, co chtít víc?).
- máme tedy před sebou volný víkend! Volný víkend lidi! Víte, co je to u nás za vzácnost? Žádné běžecké nebo atletické závody, fotbalový nebo hokejový turnaj, prostě nic! Dva volné dny! (a pokud jsme se vzájemně nezabili, tak žijeme dodnes :D)
Wangen an der Aare
Do městečka, které čítá něco málo přes dva tisíce obyvatel, přijíždíme asi s hodinovým předstihem. Wangen an der Aare je malé město v oblasti Oberaargau na úpatí pohoří Jura a v historii bylo důležitou vojenskou základnou (mmch. armáda tady sídlí dodnes: Wangen an der Aare je centrem dopravních jednotek a školicí středisko pro pomoc při odstraňování katastrof a záchranné útvary)*. Jdu si vyzvednout startovní číslo do historické budovy Salzhaus (což býval od roku 1775 solný sklad kantonu Bern). Potom se jdu trochu rozcvičit, a taky se podívat, jak finišují závodníci v kategorii chůze a nordic walking. A do toho jim hraje místní dudácká kapela.
No a samozřejmě je i čas na předstartovní foto 🙂
Závod
Před sedmou hodinou se řadím ve startovním koridoru. I když je naše startovní pole docela malé, nemám kupodivu panickou hrůzu jako při Herbstlaufu v Burgdorfu, že budu poslední. Vím, že naše štreka je převážně rovinatá a nečeká nás žádný záludný kopec. Také mě příjemně překvapí, že na tak malý závod jsou k dispozici „pace-makeři“ – tempaři. Vyhlížím si toho, co nese vlaječku s časem 50:00. Je důležité mít motivaci 🙂
S úderem 7. hodiny vybíháme. Trošku mám strach, že se umačkáme hned pár metrů po startu v úzkém průchodu městské brány, ale zvládli jsme to. Dáváme jedno kolečko v malinkém historickém centru a pak už vbíháme na krytý dřevěný most.
Zabočujeme doprava na afaltovou stezku kolem řeky. I když je relativně úzká, nijak se nemačkáme a já se „chytám“ slečny ve fialovém tričku a vybírám si ji jako svého tempaře. Oficiální tempař na 50 minut běží ještě také v mém dohledu. Vím, že první a druhý kilometr běžím docela rychle (čas okolo 4:45min/km). A opět tuším, že jsem to přepískla, protože mě začíná píchat v boku. Asi na 2,5km (na můj vkus docela brzo) nás čeká první občerstvovačka. Ač spolknu jen pár hltů vody, cítím, že mi nedělají dobře. A to nemluvím o tom, že mi „moje“ skupinka zmizela z dohledu. Na třetím kilometru se mi chce zvracet, předbíhají mě spoluběžci (dokonce i jeden „dorostenec“ asi ve věku 70 let) a já zoufale přemýšlím, kdy a proč jsem přestala běhat pro radost, a začala závodit. Mám já tohle zapotřebí, honit se za nějakým časem? Myšlenky i žaludek se mi naštěstí uklidnily, když jsem si v duchu řekla, že na nějaký super čas prdím a poběžím si svoje tempo a závod si prostě užiju, i kdybych měla skončit poslední.
Přistihnu se, že dokonce mám na tváři lehký úsměv, když se blížíme do městečka a já si uvědomuju, že už jsme skoro v polovině trasy. Vidím svůj podpůrný tým a najednou se mi běží strašně dobře. Běžíme kolem řeky, fouká příjemný větřík do zad a já dokonce některé závodníky předbíhám. Říkám si, že je strašně zvláštní běžet hezkou přírodou, a přitom slyšet hukot z nedaleké dálnice. Ten se ještě zvyšuje, protože dálnici podbíháme a blížíme se k další občerstvovačce. Co mě překvapuje je, že dostáváme pouze vodu. Čekala bych nějaký jonťák, anebo aspoň sladký čaj, jako při Emmenlaufu. I přesto cítím příval nové energie. Protože zatáčíme zpátky k městečku a já před sebou vidím „svoji“ tempařku v modrém tričku a fialových šortkách. A taky toho „dorostence“, co mě předběhl. Můj cíl je nyní jasný. Dohnat je! Na 9. kilometru je mám! Wow! Jsem dobrá! Před městskou branou mě opět čeká můj podpůrný tým a povzbuzuje. Už zbývá pár desítek metrů! A najednou za sebou slyším dusot. Otáčím se a zjišťuji, že borci za mnou nabrali tempo a chtějí do cíle dosprintovat. Nevzdávám se a začínám posledních pár desítek metrů sprintovat taky. Místní komentátor má z tohoto spurtu evidentně radost a diváci také! Je to euforie! Do té doby, než proběhnu cílem a asi za minutu uslyším:“Mami, já chci zmrzlinu!“ Tak hurá zpátky do reality! 😀
Jinak jsem v kategorii F30 skončila na 7.místě (z 18) s časem 50:45,2. Díky Wangen! A na shledanou příští rok! (A slibuju, že nezapomenu, že se závod koná v pátek! 🙂 )
Pokud nechcete přijít o nejnovější příspěvky na mém blogu, staňte se jeho pravidelným čtenářem a zaregistrujte se v pravém horním rohu této stránky. Děkuji. Nezapomeňte mě také sledovat přes Facebook, Pinterest,a Instagram.
A samozřejmě se těším na všechny vaše komentáře! 🙂
