Turistika s dětmi: Eriz

Jednou z příjemných věcí, které přináší blogování, je, že si díky němu vytvoříte nové známé. A ještě lepší je, když tyto virtuální přátele, které znáte jen z internetu nebo sociálních sítí, poznáte naživo. Velmi mě potěšilo, když se mi ozval čtenář mého blogu s tím, že by bylo fajn někdy vyrazit na společný výlet. Slovo dalo slovo a tak se v polovině června uskutečnil náš výšlap na pomezí Emmentalu a Berner Oberland. Jistě si vzpomínáte, že to není tak dávno, a psala jsem příspěvek o našem lyžování ve Snowparku Eriz. Je neuvěřitelné, jak ten čas letí! :O

Jak se tam dostat

Z Bernu jste tady autem za 45 minut. Nejdřív jeďte po dálnici A6 směr Thun, poté sjeďte směr Steffisburg. Zhruba po 10 kilometrch odbočte v obci Oberlangenegg doprava. Pak vás čeká ještě asi 9 kilometrů pro klikaté cestě (pokud vám nedělají dobře silnice s četnými zatáčkami, předem se na to připravte). Parkování stojí 4 franky na celý den (pozor, parkovací automat nevrací drobné, takže s sebou mějte připravenou přesnou částku).

3619 Eriz, Švýcarsko

Veřejná doprava: Z Thunu jsem jezdí autobus, linka 41, zastávka Innereriz, Säge (jízdní řád zde). Když přejedete krytý dřevěný most přes řeku Zulg (která dala celému dlouhému údolí jméno), jste na místě.

Trasa

Z parkoviště jsme se vydali přes krytý most přes říčku Zulg k restauraci Säge. Za ní jsme přešli most a vyrazili po asfaltové silnici stoupáním k místnímu statku Dräcker.

Po krátkém úseku lesem jsme se dostali na paseku. Ta byla hodně podmáčená (i když několik dní nepršelo, ale přeci jen bylo poznat, že se blížíme k mokřinám). Chvíli jsem litovala, že jsem nám všem nevzala náhradní ponožky, protože jsme měli brzo mokro v botách (to mám z toho, že pořádné „Wanderschuhe“ jsme pořídili jen dětem, ale nám ne).

Na kraji mýtiny jsme vešli do lesa po stezce z kořenů, které tvořily přírodní schody. Sešli jsme k potoku Chaltbach a přejitím kovového můstku jsme se dostali do na území Rotmoos – volně přeloženo jako červená mokřina. Toto zhruba 65 hektarů velké území je od roku 1944 pod ochranou, protože se tady roste několik desítek vzácných druhů rostlin a je možné tady pozorovat několik desítek druhů ptáků.*

Na paloučku obklopeni hustou zelení jsme byli zasvěceni do tajemství geocachingu. Mám jen obavu, aby děti odteď s námi neodmítaly jet na výlety, pokud po cestě nebude „poklad“. A také doufám, že se neproviňuji proti nějakých „kešerským“ pravidlům, když vám ukážu, jakou kešku jsme našli (pokud jo, dejte mi vědět, nerada bych způsobila nějaké faux pas).

Potom jsme nepokračovali v okružní stezce Rotmoos (kterou je tady možné absolvovat i s průvodcem a zasvěceným výkladem o zdejší fauně a flóře – stačí se poptat v místním turistickém centru), ale zabočili jsme doleva. Úzkou cestičkou mezi borůvčím a přes dřevěné můstky jsme se ocitli na další pastvině.

Tady mi to nedá a musím se pochlubit fotkami mé maličkosti, které vyfotila talentovaná fotografka a grafička Andrea Klimenko, která nás spolu s manželem a malým synkem na tomto výletě doprovázela (tady najdete její Facebook, Instagram a webové stránky).

Na pastvině jsme si našli místo, které nebylo podmáčené nebo poseté zaschlými kravinci a usadili jsme se ke svačině. Pak jsme pokračovali dál směrem ke statku Unter Scheidzaun. Tady jsme zabočili doleva směr Hengst.

Nějakým záhadným způsobem se stalo, že jsme na dalším rozcestníku nepokračovali v daném směru, ale zabočili jsme doprava. Když už bylo stoupání a jeho příkrost podezřelé (když jsem předtím kontrolovala trasu, tak v mapě nebylo), zjistili jsme, že jdeme špatně a musíme se vrátit. Sice jsme si trochu zašli, ale jelikož jsme se vraceli z kopce dolů tak nikdo neprotestoval. A kdybychom si tuto neplánovanou odbočku neudělali, neužili bychom si krásné výhledy 🙂

Když jsme se vrátili zpátky na správnou cestu, pokračovali jsme mírně do kopce až k dalšímu statku, a pak už cesta vedla jen z kopce dolů, na střídačku lesem a pastvinami (opatrnost je na místě nejen u dětí, ale i dospělých – jednou jsem sebou pěkně švihla, když mi podjela noha na kluzkém kameni).

Vyšli jsme u hlavní silnice, kterou jsme potom přešli a dostali se na cestu kolem říčky Zulg.

Asi po patnácti minutách jsme došli k Brätlistelle – místu, kde jsme chtěli opékat. Opět bylo dle švýcarských zvyklostí plně vybavené a příjemným bonusem bylo dětské hřiště.

Foto © Andrea Klimenko

Zatímco se budou opékat špekáčky, můžete poslat děti, aby vyluštily záludné otázky na Rätselweg. Z dřevěné schránky v blízkosti ohniště si můžou vzít soutěžní lístek a jít k deseti stanovištím, které jsme míjeli cestou podél potoka k ohništi. Tužky jsou k dispozici u jednotlivých stanovišť, u otázek můžete vybrat ze 3 variant odpovědí. Vyplněný lístek pak hodíte zpátky do dřevěné schránky. Na konci turistické sezóny budou ze správných odpovědí vylosování tři výherci, kteří se podělí o zajímavé ceny (poukaz na nákup v obchůdku s místními produkty, anebo do místních restaurací).

Anebo se můžete jít osvěžit k potoku. Od Brätlistelle je to zpátky na parkoviště zhruba 10 minut chůze po silnici.

Naše dojmy

Celková délka trasy je něco málo přes 7 km. „Normální smrtelník“ (rozuměj: zdatný turista bez dětí 🙂 ) ji může zvládnout za dvě hodiny, my jsme však na trase strávili zhruba 4 hodiny (plus čas strávený opékáním).

Jak jste mohli poznat z fotek, trasa není vhodná pro kočárek. Terén je docela náročný, hlavně co se týká přecházení pastvin. A nemyslím tím jen vyhýbání se kravským „koláčům“. Terén je rozšlapaný od kopyt a menší děti tady můžou mít problém (na jedné z fotek je možné vidět, jak manžel naši nejmenší přenáší).

Na naší cestě jsme nepotkali téměř nikoho. Na jednu stranu mi to přišlo fajn, že toto krásné místo je doposud ušetřeno masového turismu. Na druhou stranu mi to přišlo škoda, že o tak hezkém místě zřejmě moc lidí nemá ani tušení.

Jak už jsem zmínila, jde udělat i krátkou okružní trasu kolem mokřadů.

Tady je satelitní mapa, abyste viděli, kudy jsme šli. A taky tady přiznávám naši zacházku 🙂