K napsání tohoto příspěvku mě inspiroval článek od autorky
Claire O´Dea, který by se dal volně přeložit jako „Průvodce šesti fázemi přistěhovalectví“. A také to, že velmi často slýchávám: „no vy se tam v tom Švýcarsku máte, pořád jezdíte na hory nebo po výletech, nemáte žádné starosti…“. V dnešním příspěvku se můžete podívat, že život v zahraničí není tak růžový, jak to z dálky vypadá…
I přes to, že jsme sem přijeli s nadšením a pozitivním přístupem a Švýcarsko jsme si zamilovali na první pohled, pořád jsou situace, které musíme řešit, pořád se musíme něco učit, přizpůsobovat místním zvykům a kultuře a někdy je to pro mysl a mozek docela únavné. Ano, máme to štěstí, že nejsme „imigranti“ v tom slova smyslu, jak o nich v posledních dvou letech často slýcháváme v médiích. Nechci být nevděčná, anebo si stěžovat, ale i přes to není život v zahraničí jen procházka růžovým sadem, jak se může z dálky zdát. Ráda bych zmínila jen pár věcí:
1. Systém
V tomto bodě patří velký obdiv a dík mému muži, který ještě před naším příjezdem a v prvních měsících tady nastudoval všechno potřebné – od toho, jak se shání bydlení, jak funguje placení zdravotního a dalšího pojištění, jak přihlásit auto, jak zajistit internet, jak funguje svoz odpadu…
Ve vaší rodné zemi, když potřebujete s něčím pomoct, jednoduše se zeptáte přátel, anebo zavoláte na infolinku, kde vám ve vašem jazyce poradí. Ale studovat jiný systém, v jiné zemi, v jiném jazyce, to je docela náročné. S každou novou úřední obálkou, s každým účtem, dopisem, který musíte přeložit, si říkáte: „copak to nikdy neskončí?“ A s tím souvisí další bod:
2. Jazyk
Za ty dva roky, co jsme tady, se jedná neustálý proces učení, protože musíme zvládnout v podstatě dva jazyky najednou: spisovnou němčinu a
mluvenou bärndütsch – bernskou němčinu (o základních rozdílech, které jsem zatím stihla pochytit, se dočtete v jednom z mých příštích článků). A to je docela vyčerpávající. Když už si myslíte, že jste něco pochytili, stejně přijdou situace, kdy se cítíte úplně bezradní a nemůžete se spolehnout ani na „berličku“ v pomoci angličtiny, protože tu váš mozek pomalu vytěsňuje tím, jak se snažíte fungovat v němčině.
3. Komunita
Myslím, že nejlepší pro pobyt v cizí zemi (ale asi to obecně platí o jakémkoliv novém místě) jsou děti. Přes ty se nejlépe navazuje kontakt, třeba na hřišti. Se staršími dětmi můžete navštěvovat kroužky, kde se setkáte s dalšími rodiči, můžete prohodit pár slov atd. a pomalu se tak dostávat do místní komunity. Ale stejně pro některé pořád budete „ten cizinec“ a sami se někdy budete cítit trapně a doma budete přemýšlet, jestli jste neplácli nějakou gramatickou blbost anebo rovnou nezpůsobili nějaké faux-pas. A tyto pocity outsidera jsou někdy pěkně nepříjemné.
4. Rodina a přátelé doma
Když žijete sami (tím myslím bez širšího rodinného zázemí) v cizí zemi, nemůžete si jen tak s manželem vyrazit za zábavou a nechat děti na hlídání babičce. I když máte to štěstí a najdete tady pár dobrých přátel, ti mají většinou také děti, takže jim nemůžete nechat k těm jejich i své na hlídání a jít se bavit.
Je také docela psychicky náročné, když vidíte fotky z rodinných oslav nebo slyšíte o večírcích pořádaných kamarády, na kterých jste nebyli.
Taky víte, že rodina a přátelé mají starosti, se kterými jim takhle na dálku nemůžete pomoct, i když byste strašně chtěli. Máte pocit, že jste je zklamali, když jste s nimi nemohli být. A to vás trápí, cítíte smutek a lítost.
Snažíte být se všemi doma v kontaktu a mrzí vás, že na vás někteří kamarádi pomalu zapomínají.
Přese všechno je pobyt v cizí zemi nesmírně obohacující, jak už kulturně, tak jazykově a sociálně. Naučí vás také zvládat věci, o kterých jste si dřív mysleli, že jsou nezvladatelné. Jako rodinu vás neuvěřitelně stmelí, protože musíte fungovat jako jeden tým a musíte se spolehnout jen sami na sebe.
Závěrem chci říct, že jsem rozhodně neměla v úmyslu působit nějak negativně, ale ukázat realitu života v cizí zemi takovou, jaká se nám zdá.
Ale je to náš život, takovou cestu jsme si vybrali a po ní jdeme.
A co vy? Žili jste někdy daleko od vaší rodiny? Jak vám bylo?
Pokud nechcete přijít o nejnovější příspěvky na mém blogu, staňte se jeho pravidelným čtenářem a zaregistrujte se v pravém horním rohu této stránky. Děkuji. Nezapomeňte mě také sledovat přes Facebook, Pinterest,a Instagram.
A samozřejmě se těším na všechny vaše komentáře!
14 komentářů. Nechte nové
Tak jo, vim jak se cejtis, taky ziju v zahranici jen to nemam do CR tak blizko jako ty a doma mam navic manzela Amika..na druhou stranu je ot trochu neco jinyho, protoze tohle je zeme jednoho z nas, ale reci ty se mas znam taky a ne neni to tak jednoduchy jak se zda 😀 Rada si prectu dalsi clanky
Děkuju za podporu 🙂 Také máš zajímavý blog – myslím, že vím, co dneska budu číst 🙂
Zajimavy clanek! Hezky napsany.
Zila jsem v USA jako mezinarodni student a pak pracovala. Vzdy jsem zduraznovala svuj status a to mi pomahalo. Lide byli vic ochotni mi pomoci. Jen na zacatku bylo tezsi se zorientovat, nebyla jeste GPS, jen mapa. Kdyz jsem se ptala na cestu, tak mi rekli neco v tom smyslu tamhle u "Novakovy vily" zahnete doleva…to mne pobavilo. Moc rada na tu dobu vzpominam.
Chtela jsem zit i s rodinou v zahranici, ale uz po tom vubec netouzim, protoze v CR je dobre a pohodlne. Mam se tu skvele, nemusim se tak ohanet jako v cizine. Jsem tu sebejista.
Díky Martino za Váš milý komentář 🙂 Také nám bylo v ČR dobře a pohodlně a vystoupit z naší "komfortní zóny" bylo a ještě někdy je náročné. My jsme chtěli žít v zahraničí ještě předtím, než přišly děti, a když jsme nakonec tu myšlenku opustili, tak to přišlo samo 🙂 Vážně jsme to nečekali, ale o to s větším nadšením jsme se do nového života vrhli.
Hezký den!
PS: ráda čtu váš blog 🙂
Ahoj,ja sem ve svycarsku rok, kanton Wallis… Prisel sem sem jako kazdej za penezma a poradne zalyzovat a povandrovat, protoze svajc ma krasnou prirodu, hory to je moje…
Musim rict ze to je tady docela pohoda, jazyk staci hochdeutsch, ted se nam narodila druha holka, starsi soupnem do skoly,aspon se nauci nemecky mebi francouzky… Clovek kdyz umi nemecky nema problem. Zena mluvi jen anglicky a italsky, tak je to horsi, ale vzhledem k tomu ze jsme tady nasli i ceske pratele, neni tak izolovana… Jinak to je stejny jako v cesku, akorat je tu draz, ale plat tomu odpovida…uplne nejlepsi je tady vydelavat a v cesku to utracet!! :DDD tak preju hodne stesti vsem at uz sou kdekoliv a drzom pewti s blogem… Zdravi Fila
Díky za komentář Filipe 🙂 Kromě hor a dalších věcí se mi na Švýcarsku a hlavně Švýcarech líbí jejich jazyková vybavenost – i starší lidé nemají problém mluvit anglicky! A už jste pochytil i nějaké zvláštnosti wallisdütsch? Slyšela jsem, že je to ještě horší než bärndütsch (a to je co říct 😀 ). Zdravím, Hanka
Zajimavy prispevek. Vsechno je pravdive. Neni to opravdu jednoduche, zorientovat se a fungovat normalne v jine zemi. Sama tu ziji uz 12 rokem, takze opravdu vim, o cem mluvim. Ale jednu vec bych rada zduraznila. Je rozdil, pokud sem prijedou dva Cesi (z jakychkoliv duvodu) a nebo jeden Cech / Ceska z toho duvodu, ze je jejich partner / ka svycarske narodnosti. V prvnim pripade maji ti dva vzdycky moznost zase pekne odjet zpatky a zit dal v CR. Ve druhem pripade je to mnohem slozitejsi, zvlast pokud prijdou deti. Osobne nemam moc rada, kdyz slysim, ze prave lide z toho prvniho pripadu (tj. dva Cesi) tady vzdychaji, jak je to vsechno slozite. Ano, je. Ale jak rikam, vzdycky se prece mohou vratit. Ale at se vraci nekdo, kdo ma partnera Svycara a jehoz deti se tu narodili a berou to tu jako svuj domov. To uz je velmi tezko realizovatelne. Ale i v tomto pripade stala na zacatku svobodna volba. Takze at to shrnu: clanek je pravdivy, ale vzdychani neni na miste. Kazdy chleba ma svou kurku.
Díky Marie, za komentář. Nechtěla jsem, aby článek vyzněl jako nějaké vzdychání. Jak jsem psala – tuto cestu jsme si vybrali a po ní jdeme. Ještě bych doplnila třetí kategorii – děti se nám tady sice nenarodily (teda jen to poslední :)), ale když jsme se sem přestěhovali, starší kluci byli ještě relativně malí a myslím, že teď, po třech letech, vidí Švýcarsko jako svůj domov. Mají tady své kamarády, chodí do kroužků…takže myslím, že i z tohoto důvodu (pokud by tady naše „mise“ skončila), nebude jen tak jednoduché se vrátit.
Dobrý den, žijeme ve Švýcarsku s přítelem už 3,5 roku. Je až neuvěřitelné, jak se ve všech bodech shodneme. Uklidňuje mě a zároveň žene kupředu, že někdo má stejné pocity, jako já, co se týče života tady. Stejné trable, pochybnosti, zážitky, výčitky vůči rodině a přátelům atd. Začala jsem Váš blog číst pořádně až dnes. I když na mě občas něco vykouklo na FB, tak snad jeden článek o věcech, které nám dopředu nikdo neřekne, jsem přečetla dřív. Každopádně ve čtení budu pokračovat. Píšete velmi věcně, trefně a hlavně poutavě a od srdce. Mimoto se člověk občas dozví něco, na co by sám přicházel třeba o něco déle. Jdu se mrknout na články o výletech.
Dobrý den Pavlíno, moc díky za milý komentář. Vypadá to, že jsme ve Švýcarsku stejně dlouho 🙂 Budu moc ráda, když se vám na blogu bude líbit a mé články pro vás budou inspirací.
Moc hezky blok. Skvele se ctes. Teším se na ebook. Škoda ze jsem to nasla az dnes kdyz jsme si z pritelem na vse museli prijit sami😥a muzu rict ze kdybych vedela co vse mne ceka uz bych to nechtela znovu zažiť. Bez pripravy a znalosti systemu, nebo nekoho kdo poradi. Ale i pres to miluju svycarsko. Miluju jejich trideni odpadu a baliky zalando pred dverma… Prirodu jezera a lidi kteri zdravi vsude. At se ti darí hani. Pekna prace moc🌷🌷🌷
Děkuju moc za pochvalu! Dělám, co můžu! 😉 Těší mě, že blog někoho zajímá a rád ho čte! A balíky před dveřma? To je luxus par excellence 😉
Ahoj,
Díky za výstižný článek.
Taky žiju ve Švýcarsku a doposud jsem si myslel, že to takhle vnímám jen já. Po přečtení, jsem si uvědomil, že realita ve Švýcarsku, kterou vnímám, není bohužel růžová, ale je to cesta, kterou jsme si vybrali, jen jsme nečekali, jak velkou cenu za ní zaplatíme. Díky tvýmu článku jsem si uvědomil, že v tom v podstatě nejsme sami, za to ti moc děkuji.