Asi každá matka to zná – nad ránem v postýlce vedle vás začne kňourat mimino a vy jste samozřejmě jediná, která ho slyší. Naše dvouměsíční robě se o víkendu takhle začalo projevovat ve čtyři ráno. Začalo mručet a různě hekat, tak jsem mu dala dudlík a myslela, že bude klid (čas na kojení rozhodně ještě nebyl). Jenže to nezabralo a po několikerých pokusech ho tímto způsobem uklidnit jsem to vzdala a přiložila ho k prsu, abych nevzbudila zbytek rodiny – spokojeně odfukujícího manžela a starší ratolest, která v polovině noci přicupitala ze svého pokoje a uvelebila se mezi námi v manželské posteli.
Jestli jsem si myslela, že jako obvykle prcka nakojím, nechám odříhnout, položím zpátky do postýlky a oba opět blaženě usneme, pěkně jsem se mýlila. Dudlíkový kolotoč začal znova…intenzita mručení zesílila – neklamná známka přicházejících „prdíků“. Když se asi po hodině k mručení přidalo poplakávání, solidárně k malému vstal manžel a párkrát mu zahýbal nožičkami. Po několika mohutných zvucích, které vyšly z našeho drobečka a za které by se nemusel stydět ani starý chlap, byl klid. Tudíž pro manžela „směna“ po pár minutách skončila a znova se odebral do říše snů. Ne tak já…malý se totiž začal zase ozývat, protože usoudil, že spát v šest ráno je prostě nuda. Všechno ve mně začalo vřít při pohledu vlevo na ty dvě spokojeně odfukující postavy a na ten umrčený uzlíček vpravo v postýlce. Proč zase já? Proč já nemůžu být ta, která v klidu spí?!
Po několika minutách, kdy mi hlavou vířily tyto myšlenky, jsem si uvědomila, že mám přece možnost volby! Buď si budu hrát na mučednici, celý den házet kyselé ksichty a trousit poznámky typu: „no jo, tobě se to kecá, ale JÁ jsem od čtyř vzhůru, aby TY ses v klidu mohl vyspat“, nebo na to půjdu jinak! Můžu tento čas přeci využít ku prospěchu svému! Vždyť kdy naposledy jsem se mohla v klidu věnovat svému nejoblíbenějšímu koníčku? Z nočního stolku jsem tedy vzala rozečtenou knížku, na kterou už pomalu sedal prach, a začetla jsem se. No a co, že jsem co chvíli jednou rukou podávala do postýlky dudlík, ale těch pár přečtených stránek za to rozhodně stálo! A byla to paráda! Přes hodinu – než se probudil zbytek rodiny – jsem si četla a spánkový deficit jsem dohnala po obědě!
Není nad spokojenou rodinu;)
