Diskusní fórum

Nedalo mi to, a na  diskusním fóru jednoho módního blogu jsem jeho čtenářkám položila otázku, co říkají na současné české seriály.
Byla jsem překvapená, když pomalu každý druhý příspěvek začínal slovy:“Nevím, televizi nemáme…“ nebo „Nevím, na televizi se nedívám…“
V duchu jsem si říkala, jak jsou současné ženy uvědomělé – vyměnily obrazovku za čas trávený s manžely, dětmi, přáteli nebo se věnují ušlechtilým zálibám. Uznale jsem pokyvovala hlavou nad tímto dozajista chvályhodným rozhodnutím vykročit z davu konzumní společnosti. Pak jsem ale pokračovala ve čtení komentářů pisatelek, kde po výše uvedených úvodních slovech většinou následoval výčet ne českých, ale zahraničních (zejména amerických) seriálů, které ony dotyčné sledují stažené z internetu. Nejlépe několik dílů za sebou, samozřejmě v originálním znění.
Jak jsem dále pochopila z většiny příspěvků, v jedné místnosti u jednoho notebooku sedí dotyčná a u druhého v další místnosti její partner, každý sleduje svůj oblíbený seriál.
Přiznám se, zarazilo mě to. Opravdu se z nás stali otroci monitorů? Kde berou „bílé límečky“ sílu zírat do počítače i večer, když do něj hleděli celý den v práci? A kdy se stal ze sledování seriálů s českým dabingem hřích?
Nejsem pokrytec, já se klidně k tomuto hříchu přiznám a rozhodně se za něj nehodlám kát! Já si se svou přirozenou leností ráda počkám, až mi televize naservíruje nějaký seriál, klidně i s několikaměsíčním zpožděním proti uvedení ve světě. A když to bude s dobrým dabingem, proč ne? Čeští dabéři jsou přeci vynikající (určitě nemusím připomínat jména jako František Filipovský nebo Valérie Zawadská). A že se na něj podívám v televizi? No bóže, a co jako? Od toho ji přece mám.
Takže ve finále jsem se odpovědi na svou otázku nedočkala, ale aspoň jsem zjistila něco o stavu české společnosti a na jaké zahraniční seriály se můžu tak za půl roku těšit v televizi:)