Někdy v červenci se mi stalo, že jsem během pár dní potkala pár věcí z dětství, o kterých jsem myslela, že skončily v propadlišti dějin a jinde než ve vzpomínkách už je neuvidím.
Tou první byla panenka Steffi, kterou jsem zahlédla při nákupu v hypermarketu. Steffi byla moje první (a poslední) panenka barbínovského typu (na pravou Barbie od Matella jsme tehdy holt neměli). Ale měla jsem z ní myslím stejnou radost. Byla štíhlá a blond? Byla, tak kde je rozdíl? I dnes vidím, jak si ji pyšně nesu z pouti u babičky, kde mi ji rodiče koupili. Postupem času jsem na ni upletla a ušila spoustu oblečků, udělala na poličce vlastní pokojíček a nakonec ostříhala dlouhé blond vlasy na krátké mikádo:)
Druhou vzpomínkou na dětství byl nanuk Kaktus. Ten jsem viděla prodávat na letní zahrádce jedné restaurace blízko hřiště, kam často chodím s dětmi. Přiznám se, nenašla jsem odvahu si ho koupit a ochutnat. Co kdyby už nebyl tak dobrý jako tehdy? Co kdyby ta zelená poleva už v puse nepraskala tak jako tenkrát?
A posledním vzpomínkovým artefaktem bylo kolo Spurt Extra. To jsem viděla zaprakované u synovy školky. Na internetu jsem sice našla jeho fotku, ale nebylo to ono – moje kolo bylo totiž růžové:) Ve vzpomínkách mi utkvělo hlavně proto, že jsem na něm měla svoji první velkou havárku: s partou dětí jsme se tehdy snažili na kolech přejet navezenou hromadu hlíny. Mně se smekla řídítka v polovině cesty na vrchol hliněné homole a docela nešikovně jsem na ně dopadla. Bylo z toho pár dnů v nemocnici a několikaleté docházení na dětskou nefrologii:( I přes tento nepříjemný zážitek jsem na kolo nezanevřela a po uzdravení na něm jezdila vesele dál.
Jelikož jsem člověk, který se rád vrací do minulosti, už se těším na další střípky, které mi vítr přivane do cesty:)
PS: proč píšu až teď o věcech, které se mi přihodily v červenci? Protože konečně opadla vlna saharských veder, mně se přestal vařit mozek (i když jinak mi to horko na rozdíl od ostatních dělalo docela dobře) a já jsem s to vyplodit pár kloudných vět:)