Je to už hezkých pár (desítek?) let, co jsem naposledy ochutnala šumák. Ty barevné rozpustné krystalky, které po olíznutí přímo z dlaně způsobily na jazyku přímo chuťovou explozi. Ano, původním účelem šumáku bylo rozpuštění ve vodě, aby vznikla šťáva s ovocnou příchutí podobná sodovce. Ale snad nikdy se mi nepodařilo přinést neotevřený pytlíček s touto směsí až domů. A nepodařilo se mi to ani před pár týdny, kdy jsem úplnou náhodou na tento „výrobek socialismu“ narazila v obchůdku, který nebyl nepodobný sámoškám své doby.
Ještě na ulici jsem si stáhla rukavice, nedočkavě roztrhla pytlík, nasypala do dlaně a olízla ji. Ten pocit, který mě vrátil do dětství, je nepopsatelný!
A ano…asi nemusím popisovat, co se dělo v mých útrobách v následujících minutách a hodinách 🙂
