Tak této lichotky se mi dostalo včera v metru od jednoho mladého muže na vozíku, který mě chvíli předtím poprosil, jestli bych mu z podlahy vozu nepodala papírové kapesníky, které mu tam upadly.
Moje myšlenkové pochody se v následujících vteřinách ubíraly asi takhle:
1) To je trapas!
2) On tam ty kapesníky snad hodil schválně, aby se mi na ten zadek mohl podívat!
3) Přestaň se červenat!
4) Co si sakra myslí? Že když je hendikepovaný, tak mu takové chování snáz projde?
5) Tyto džíny mi ale vážně dělají hezký zadek!
6) Uf, naštěstí už vystupuje!
7) Kdy mi vlastně naposledy někdo řekl, že mám hezký zadek?
8) Přestaň se tak blbě culit!
Nemusím psát, že po prvotním šoku a následném vzpamatování jsem vážně musela uznat, že mi tato lichotka zlepšila den. Vždyť pár desítek minut předtím jsem se musela prodírat davy na Václavském náměstí (nevěděla jsem, že zrovna tento den se koná festival Prague Pride), měla jsem nepříjemný zážitek v knihkupectví, kde mě posílali od čerta k ďáblu, a návdavkem jsem zmokla.
