Už to bude pomalu rok, co jsem začala (jakž takž pravidelně) běhat. Žádné velké profi běhání, ale jen tak pro radost a udržení kondice, pro vyčištění hlavy a utřídění myšlenek a pro lepší náladu. Postupně jsem se ustálila na vzdálenosti 4-5 km (podle nálady :)).
Někdy v červnu mě kamarádka přemluvila, abych se společně s ní přihlásila na Avon Noční běh na 5km, který se koná v září. Nemám moc ráda masové akce, ale zase na druhou stranu jsem si říkala, že to pro mě samotnou bude velmi motivační. Aspoň budu mít pevný bod, cíl, ke kterému budu upínat své tréninkové úsilí. Kupodivu to zafungovalo a v létě se mi podařilo naběhat docela dost kilometrů.
A 20. září asi v 19:40 to celé vypuklo! S čelovkou a startovním čísle na zbrusu novém tričku jsem vyběhla vstříc svým prvním závodním pěti kilometrům. Nevěřila jsem nedávno svému kamarádovi, běžci půlmaratonů, když mi popisoval euforii v cílové rovince: prý dokonce zrychluje, protože je hnán povzbuzováním přihlížejících diváků. Musím přiznat, že teď už mu rozumím! Už vím, jaké to je, když vás skandující dav žene dopředu a ta euforii v cíli (z pocitu, že jste to zvládli a ještě žijete) je nepopsatelná! 🙂
