Prvních čtrnáct dní v říjnu rozhodně nepatřilo k těm nejšťastnějším v mém životě. Připadalo mi, že jedu na takové divné vlně, ovšem směrem dolů. A vyhoupnutí nahoru v nedohlednu. Však posuďte sami:
- v úterý 30. září manžel odjel za prací do Švýcarska – což nejspíš není zase taková katastrofa v souvislosti s tím, že ho budeme brzy následovat. Spíš mi bylo divně z toho, že ho já ani děti nejspíš celý měsíc neuvidíme, já budu na ty naše dva „andílky“ sama a taky budu muset před stěhováním zabalit všechny naše věci
- udělal se mi opar z vidiny toho, jak to všechno (ne)zvládnu
- volal mi manžel, že ve Švýcarsku zamítli naši žádost o podnájem bytu – ano, přesně takového bytu, jaký jsme si vysnili, když jsme tam jeli na prohlídky. Ten, u kterého vzdychnete: „ááách, to je on!“ sotva přejdete přes jeho práh! Samozřejmě jsem to obrečela.
- v rodině umřela blízká osoba, kterou jsem měla moc ráda – brečela jsem ještě víc!
- do toho se objevily hemoroidy (omlouvám se citlivým povahám)
- a jako bonus přišla menstruace
- kadeřnice mi zprasila melír a udělala příliš krátký sestřih – čekali byste toto od kadeřnice, ke které chodíte takřka deset let? Asi čas na změnu, řeknete si…
- ještě horší „náprava“ zpraseného melíru u jiné kadeřnice blond barvou v tónu mé pokožky – sestřiny výkřiky typu: „lebkoun“ nebo „plešatý chlap“ mluví asi za vše
- pohřeb – dokážete si jistě představit, jak se moje blonďatá (eufemismus) hlava vyjímala v černém davu
- dorazil objednaný kufr, avšak ve špatné velikosti – někdo asi nerozezná písmena S a L
- chlapík, se kterým jsem měla domluvenou opravu svého prastarého tetování se jaksi neráčil ukázat ve svém tetovacím salonu, natož aby zvedl telefon!
Poslední bod se udál v pondělí 13. Ještěže to nebylo v pátek, to by bylo takové víc symbolické, že! A tak mi nezbývalo doufat, že jsem se dotkla dna pomyslné sinusoidy a odteď už to půjde jen nahoru. Třeba jen mírně, ale přeci…
