Asi před rokem jsem na českém rádiu zaslechla gastronomickou glosu propagátora kvalitního stravování Pavla Maurera o tom, jak Čechům v cizině z typicky českých věcí nejčastěji chybí náš chleba. Já jsem asi výjimka, protože mně švýcaský chleba chutná, ale co mi tady nejvíc chybí, jsou rohlíky. A ne ledajaké. O těch ze supermarketu nemůže být ani řeč. Myslím rohlíky z pekárny z mého rodného města, ty jsou totiž úplně nejlepší 🙂
Když jsem si takhle přes svátky stěžovala sestře, tak mi dala radu: „Tak si je upeč!“. A já jelikož ráda zkouším nové věci, jsem se na pečení rohlíků vrhla tento týden. Postupovala jsem podle blogu mé tety (http://www.pavlavtroube.cz/recepty/ruzne/rohliky.html), kde je vcelku podrobný návod, jak na to. Fáze příprav byla vcelku zdlouhavá, jak to už při pečení kynutého těsta bývá a nejednou jsem si řekla: „Tohle všechno kvůli deseti rohlíkům?!“ Tyto myšlenkové pochody mi vynahrazoval pohled na úspěšně kynoucí těsto a pak krásná rohlíková vůně, která se linula z trouby. Úplně se mi sbíhaly sliny a těšila jsem se, až se do čerstvě upečeného křupavého rohlíku zakousnu.
Jenže…jak už to tak bývá, když se na něco moc těšíte, obvykle to nedopadne přesně podle vašich představ. Já jsem sice z trouby vytáhla krásně vypadající rohlíky, ale ta chuť… Abych citovala svůj oblíbený film: „mě by zajímalo, kde udělali soudruzi z NDR chybu“! :O
Možná to bylo kvasnicemi, možná moukou, možná troubou (levé ruce to samozřejmě nebyly 🙂 ) , kdo ví? Každopádně tímto apeluji na všechny případné návštěvy, které k nám přijedou: Přivezte rohlíky! Nevadí, že budou den staré, gumové jsou taky dobré 😉
