Dnes to bylo už potřetí, co jsem sama s dětmi vyrážela na cestu do našeho nového domova ve Švýcarsku. A podruhé, co jsme měli s odletem namále. Ptáte se, co se stalo tentokrát?
Vše začalo tím, že si moje drahá polovička spletla datum našeho odletu – měl vsugerovaný pátek místo čtvrtku. A tak se spustil sled událostí, na jehož konci naštěstí všechno dobře dopadlo. Ale pěkně popořádku…
Vždy 24 hodin před odletem se otevře systém, kde se můžete odbavit on-line, resp. zarezervovat si sedadla dle vaší preference. I když jsem počítačově zdatná, tuto službu za mě vždycky dělá manžel a dosud pokaždé hned hlásil, jaká sedadla budeme mít. Když se včera neozýval, iniciativně jsem mu poslala sms s dotazem, jestli už udělal rezervaci. Dostalo se mi odpovědi, co plaším, vždyť je teprve středa a letíme v pátek (už tahle odpověď mě měla varovat!). Načež jsme si vše vyjasnili a manžel poslušně hlásil, že máme sedadla v jedenácté řadě. Bezva.
A mohla jsem začít balit kufr. Ten nám vždycky na letiště přiveze manželův strýc, abych se pražskou MHD nemusela vláčet se dvěma dětmi, kabelkou a těžkým zavazadlem. Pro jistotu jsem už v úterý strejdovi posílala smsku s potvrzující informací, kdy a kde má kufr převzít. Kromě adresy a telefonního čísla na kamarádku, u které kufr vždy přebírá, zpráva obsahovala i sdělení, kdy má kufr vyzvednout: čtvrtek, 6:30.
 |
| Hrdina dne 🙂 |
A tak jsem dnes před šestou ráno vyrazila s dětmi směr letiště s neochvějnou jistotou, že logisticky je vše zařízeno a našemu odletu nic nebrání. Avšak…
V 6:40 jsem dostala zprávu od kamarádky, že kufr je stále u ní. S rostoucí nervozitou jsem vytočila číslo strejdy a když mi telefon nebral, usoudila jsem, že asi právě řídí a je na cestě ke kamarádce. V 6:50 další zpráva, že kufr stále zabírá místo v chodbě panelákového bytu. Po 7 hodině mi rozespalým hlasem volá strejda, co se děje. Když jsem mu sdělila, že měl už asi před půl hodinou vyzvednout náš kufr, takřka hmatatelně jsem cítila jeho zděšení, když mi říkal, že dostal od manžela informaci, že přeci letíme až v pátek. Nemusím asi psát, že v tu chvíli se mi zatmělo před očima a viděla jsem rudě (vzpomínáte na varovný signál?!). Nicméně trošku mě uklidnilo ujištění, že okamžitě vyráží. Zatímco děti v odletové hale obdivovaly obří model letiště vyrobený z Lega, mně s blížícím se časem odletu začaly vnitřní alarmy pracovat naplno a v hlavě už se začaly rýsovat různé scénáře.
Přesně půl hodiny před odletem jsme se konečně i s kufrem hlásili u odbavení. Od slečny za přepážkou se mi dostalo opovržlivé poznámky, že jdeme nějak pozdě a že neví, jestli nás vůbec ještě do letadla pustí. Potlačila jsem vzlyknutí a zachovala kamennou tvář. Následně slečna začala zjišťovat, jestli jsou ještě schopní naložit do letadla náš kufr (druhý vzlyk). Po ujištění, že tedy ano, nastal další zádrhel. Slečna zjistila, že k zakoupené letence nemáme zakoupené zavazadlo (dopr… jak to?!) a poslala mě k okýnku letecké společnosti, ať chybu napravím. Při platbě jsem přemýšlela, jestli by mě zaslání PPL nebo jinou dopravní společností nestálo míň. Naštěstí slečna z odbavení byla tak milá, že mě nenechala bežet za ní zpátky k její přepážce a osobně mi přinesla palubní vstupenky a ještě nás pustila k přednostní bezpečnostní kontrole s ujištěním, že v letadle už o nás ví a počkají na nás (hluboký oddech). Když jsme prošli bezpečnostními kontrolami, nastal zběsilý úprk, jelikož jsme v amplionech zaslechli naše jména s výstrahou, že jestli se urychleně nedostavíme k bráně odletu, budeme vyloučeni z přepravy. Samozřejmě že při našem dosavadním štěstí byla brána pomalu na nejvzdálenějším konci terminálu. Naštěstí jsme doběhli včas a za pár okamžiků jsme usedali do jediných volných sedadel v letadle směr Ženeva.
Musím přiznat, že po tom všem martyriu jsem byla zralá na panáka a kdybych nebyla v jiném stavu a byla společenštěji přijatelná hodina (uznejte, pít alkohol v půl deváté ráno asi není úplně v rámci konvencí), tak bych bych si ho snad u palubního personálu objednala. Takto jsem se spokojila s pomerančovým džusem a přemýšlela, co nás asi čeká příště…
