Turistika s dětmi: Niesen

Mülenen – Schwandegg

Výchozím bodem je stanice Mülenen. Sem se dá pohodlně přijet jak vlakem, tak samozřejmě autem (přilehlé parkoviště – jak jinak než placené – má dostačující kapacitu). Na vrchol Niesen pak odsud vede lanovka, která v letních měsících vyjíždí půlhodinu (více informací na www.niesen.ch). My jsme se vyvezli jen do mezistanice Schwandegg s plánem, že sestup z poloviny hory bude našim nohám (a hlavně dětem) bohatě stačit.

 

Schwandegg – Mülenen pěšky

S čím jsme počítali bylo, že budeme zdolávat převýšení asi 1000 metrů. S čím jsme nepočítali, byla kvalita cesty. Bohužel mapa v informačním letáčku nebyla úplně podrobná, tudíž nebylo poznat, po jakých stezkách povedou naše kroky.

Když jsme si po výstupu z lanovky užili hezké výhledy na Thunské jezero, museli jsme se hodně dívat pod nohy, protože první třetina naší cesty vedla hlavně ve vymletých strouhách z jarního tání. Potom také vedla kravskými pastvinami, kde jsme měli krávy doslova na dotek.

Střední část našeho sestupu vedla po asfaltové silnici, kde naše pozornost, abychom nikde neuklouzli, mohla trochu polevit a my jsme se opět mohli kochat výhledy na okolní kopce, které se střídavě halily do bílých mračen.

Asi největším zážitkem pro nás dospělé bylo, když jsme se setkali s nezištnou pomocí od dvou místních lidí. Jednalo se vcelku o maličkost, ale posuďte sami: asi v polovině cesty jsme zastavili, abychom se najedli. Bohužel jsme pak na odchodu po sobě nezkontrolovali „místo činu“, a tak se stalo, že syn našich kamarádů, se kterými jsme na tomto výletě byli, tam nechal svoji mikinu, aniž by o tom kdokoliv něco tušil. Asi po dvou stech metrech pochodu po silnici nás míjel džíp, který mířil směrem, kde jsme předtím byli. Po pár minutách jsme opět zaslechli motor, mysleli jsme, že auto jede zpátky. Jelo, ale k našemu velkému překvapení u nás zabrzdilo a jeden z mužů uvnitř nám podával zapomenutou mikinu. Pak se otočili a zase odjeli směrem, kam původně mířili. A my jsme chvíli nevěřili tomu, co se právě stalo – další důkaz švýcarské ochoty a zdvořilosti.

Po tomto zážitku nás čekaly ještě asi dva kilometry po asfaltce a závěrečná etapa klesání lesem přes kořeny a kameny, kdy naše kolenní vazy úpěly pod tou nečekanou námahou. Na náladě nám nepřidalo ani to, že jsme cestou potkali dva seniory, kteří s holemi na nordic walking v rukou a úsměvem na tváři mířili směrem nahoru, a taky dva běžce (rozhodně žádní dorostenci, věk 55+), kteří vyrazili stejným směrem.

Nakonec jsme po třech hodinách putování dorazili zpátky na parkoviště v Mülenenu a až doma jsme pak zjistili, že naše trasa měřila „jen“ 6,5km, což je vlastně jedna z nejkratších, co jsme tady z našich výletů po horách absolvovali. Ale nohy nás z toho převýšení bolí ještě dnes 🙂

Budu ráda, kdykoli budete chtít sdílet moje příspěvky na Facebooku nebo Twitteru. Pomůže mi to dostat můj blog k dalším lidem, kterým by se také mohl líbit.

Nezapomeňte mě také sledovat přes Pinterest, Bloglovin a Instagram.

A samozřejmě se těším na všechny vaše komentáře!