Můj první závod ve Švýcarsku – My first race in Switzerland: Emmenlauf

Dovolím si přerušit náš cestovatelský deník, protože bych se s Vámi ráda podělila o zážitky ze svého prvního zdejšího běžeckého závodu.

I dare interrupt our traveler’s diary, because I would like to share with you experiences of my first local cross-country race.

Už to budou dva roky, co jsem absolvolala svůj první a zatím poslední závod (psala jsem o něm tady) – Avon Noční běh na 5km. Tentokrát jsem se přihlásila rovnou na dvojnásobnou trať, protože jsem si věřila, že to zvládnu (navíc to byla skvělá motivace běhat).

Už odpoledne jsme byli na místě, protože jsme do dětského závodu přihlásili naše kluky. Musím se hrdě pochlubit, že náš starší skončil v kategorii 2009+ na 7. místě z 96. chlapců!

It will be two years since I attended my first and so far the last race (I wrote about it here) – Avon Night run at 5km distance. This time, I registered straight to the twice long track because I believed I could do it (plus it was a great motivation to run).
We were there already in the afternoon, because we have registered our boys for children’s race. Here I can proudly claim, that our older came to the finish on 7th place (out of 96 boys in his 2009+ category)!

Ale zpátky k mému běhu: 

But back to my race:

V prostorách startu mě znejistěly cedule, podle kterých by se běžci měli řadit podle času, za jaký 10km uběhnou: 35 minut, 40, 45, 50 a pak najednou walking. Můj cíl byl zaběhnout čas pod hodinu, tak jsem vůbec nevěděla, kam jít. Budu takový lůzr a trať jen projdu?:( Kamarádka Sylwia nás postavila k ceduli s číslem 45 a já jsem čekala, co se bude dít. Co když mě na startu semele stádo rychloběžců a já třeba upadnu, jako některé děti odpoledne?

In the startup are I was a bit confused by the signs, according to which the runners had to sort by time, for which they run 10 km distance: 35 minutes, 40, 45, 50 and then suddenly walking. My goal was to fetch time under an hour, so I did not know where to go. Will I be such a loser, and just walk the track ? 🙁 My friend Sylwia guided us to sign with the number 45 and I waited to see what would happen. What if a herd of fast-runners grind me during the start and I fall down, as some kids in the afternoon?

Naštěstí se tak nestalo a já jsem do závodu vybíhala v docela slušném tempu. Po prvním kilometru jsem ztratila Sylwii z dohledu, při druhém jsem začala přemýšlet nad tímto příspěvkem. Obdivuju ty, co si dokážou vzpomenout, co se dělo při 20km závodě (jako třeba tady Alžběta na blogu Utíkej, mami, utíkej). Jak jsem začala přemýšlet, začalo mě dost závodníků předbíhat. Zjistila jsem totiž, že když při běhu přemýšlím, automaticky zpomalím (na rozdíl od řízení auta, kdy nevědomky šlapu na plyn). Nicméně stále jsem se držela „své“ skupinky a běželo se mi vcelku dobře. Zhruba na třetím kilometru se docela setmělo a začalo hřmít. S blížící se bouřkou přišla i moje první krize, kdy se mi skupinka začala vzdalovat a čtvrtý kilometr mi přišel strašně dlouhý. Na náladě mi nepřidalo ani to, že jsem v protisměru, na druhém břehu řeky Emme, viděla běžce už „za obrátkou“. Pak přišlo osvěžení v podobě sladkého čaje a já jsem si říkala, že vzdálenost mezi čtvrtým a pátým kilometrem snad museli špatně změřit, protože jsem ji uběhla vcelku rychle. 

Na šestém kilometru, kdy jsem viděla válet se po trati tuby od energetických gelů, jsem si začala říkat, že jsem asi někde udělala chybu, protože jsem žádný takový gel s sebou samozřejmě neměla.

Za dalších zhruba pět set metrů mě celkem svižně předběhl asi šedesátiletý pán. Druhá krize byla na světě. Měla jsem sto chutí sundat boty, zahodit je do kopřiv a jít domů. Pak jsem si ale uvědomila, že bych beztak musela jít pěšky a odvoz mě čeká v cíli. Naštěstí krize netrvala dlouho, protože na sedmém kilometru se spustila strašná bouřka, a všichni najednou zrychlili jakoby se chtěli před bouřkou schovat. Což ale i přes husté listoví stromů nešlo a na nás dopadaly těžké a studené kapky. Když jsme na 8. kilometru dostali vodu a já ji na sebe vyšplíchla, bylo to stejně jedno, protože už jsem byla mokrá jako myš. Na devátém kilometru jsem začala přemýšlet, jak to, že mě lidi předbíhají a já nepředbíhám nikoho, i když cítím, že běžím na své poměry vcelku rychle. Těsně před desátým kilometrem jsem předběhla paní ze „své“ skupinky a cítila jsem se strašně dobře. Posledních 500 metrů jsem si připadala jako víla – sice mokrá, zpocená, zadýchaná, v botách mokro a na nohách bláto, ale jako bych se vznášela na nějakých křídlech. Když jsem těsně před cílem viděla, že na ceduli svítí čas 54 minut a nějaké sekundy, nemohla jsem věřit, že jsem to za tento čas zvládla. Ale bylo to tak.
Můj celkový čas byl 54:11,6.
Tempo 5:09min/km.
Skončila jsem 19. ve své kategorii Damen F30 (ze 40 účastnic) a jako 68. žena celkového pořadí (ze 146).

Fortunately that did not happen and I set off for the race in a fairly decent pace. After the first kilometer I lost sight of  Sylwia and in the second I started thinking about this post. I admire those who could remember what happened in the 20 km race (like Alžběta here on her blog Utíkej, mami, utíkej). As I started to think, I was overtaken by quite a lot of  my co-runners. I realized that if start during the course, I automatically slow down (unlike driving a car when I unknowingly hit the accelerator). However, I still clung to „my“ group and I ran quite well. Approximately on the third kilometer it got quite dark and began to thunder. With the approaching storm came my first crisis when my group began to recede out of my sight and the fourth kilometer appeared very long. It didn´t lift my spirits that I saw in the opposite direction, across the river Emme, some runners already „for turnaround.“ Then came refreshment in the form of sweet tea and I thought that the distance between the fourth and fifth kilometer might have been wrongly measured, because I passed this distance quite quickly.
At the sixth kilometer, I said to myself  – after I saw few empty energy gel tubes on the track – that I have probably made somewhere a mistake, because of course I had no such gel with me.
After another five hundred meters a gentleman of about sixty briskly overtook me and my second crisis was born. I had wanted to take off my shoes, throw them into the nettles and walk home. But then I realized that I would have to go on foot anyway and my lift is waiting for me at the finish. Fortunately the crisis did not last long, because at the seventh kilometer a terrible storm started, and everyone seemed to run faster and as if wanted to hide from the storm. Of course it was impossible despite dense foliage of trees and cats and dogs were pouring down on us. When we got to the 8th kilometer and were offered a cup of water, I did not mind that I splashed it on myself, because at that time I was wet as a drowned rat. At the ninth kilometer, I started thinking how is it possible that other runners are overtaking me and I don´t overtake anyone, although I felt that I run quite quickly at given circumstances. Just in front of the tenth kilometer I overtook the lady from „my“ group and I felt terribly good. The last 500 meters I felt like a fairy – although wet, sweaty, breathless, in water soaked shoes and with mud on my legs, but it was like I was flying on some wings. When I just in front of the finish line saw the sign showing time of 54 minutes and some seconds, I could not believe I managed my run at this time. But it was so.
My overall time was 54: 11.6.
The pace of 5: 09min / km.
I finished 19th in my category Damen F30 (out of 40 participants) and 68th in female overall ranking (out of 146).

Ještě teď cítím, jak se mi vyplavují endorfiny. A jdu se přihlásit na další závod. Sice nebude tak rovinatý, jako tento, ale vyzkoušet ho prostě musím.

Even now I can feel how I my endorphins are leaching. And I’m going to sign up for another race. Although it won´t be as flat as this, but I just give it a try it.

PS: toho šedesátiletého pána jsem nedoběhla.
PS: I have not overtaken the sixty year old gentleman.



Pokud nechcete přijít o nejnovější příspěvky na mém blogu, staňte se jeho pravidelným čtenářem a zaregistrujte se na mém blogu v pravém horním rohu této stránky. Děkuji 🙂
If you don´t want to miss any of my recent posts please sign up for my blog in the top right hand corner of this page. Thank you 🙂

And of course I look forward to reading all you comments.