Už dlouho jsem toužila vidět místa, kam v zimě jezdíme lyžovat, i jinak, než pokryté sněhem. Toto přání se mi splnilo tuto neděli, kdy jsme se rozhodli obelstít vedra panující v nížině a vyrazili trochu se zchladit do hor. Vydali jsme se do Adelbodenu, ke stanici lanovky Oey.
V jejích útrobách se nachází lanová a lezecká konstrukce, která je koncipovaná už pro děti od 4 let. Pro ně (a pro děti do 8 let) jsou k lezení určena nižší patra s dvanácti lezeckými stanovišti. Pro děti větší než 140cm (a samozřejmě dospělé) je to už o něco dobrodružnější a s pomocí jištění se můžou projít po různě obtížných lezeckých drahách – třeba například po velkých zavěšených konvích na mléko 🙂 Otevírací hodiny a ceník můžete najít tady.
Když jsme se pokochali pohledy na okolní horské vrcholky, vydali jsme se na cestu do údolí. Pro sestup jsme zvolili asfaltovou silnici, jinak také jednu z tras pro koloběžky. V oblasti Adelbodenu se totiž nachází doslova „koloběžkový ráj“. Najdete celkem 45km různých tras – mapy a ceny půjčovného najdete tady. Tím byla naše cesta trošku ztížená, protože ačkoliv jsou koloběžky vybaveny zvonky, člověk byl neustále ve střehu a radši se pořád otáčel, jestli se neblíží nějaký šílenec řítící se vysokou rychlostí (a že i takoví se našli!).
Projíždějící koloběžky ale nebyly jedinou nástrahou našeho sestupu. Tou se kupodivu stala asfaltová cesta. Sklon trasy byl opravdu dost velký a kočárkem jsme museli skoro běžet, jak nás táhl po hladkém povrchu dolů (bohužel nemáme kočárek s brzdou). Proto jsem radši nesla malou v nosítku, ale i tak jsem i za prázdným kočárkem musela jít vcelku svižným krokem.
Pětikilometrová túra ke stanici Bergläger nám trvala asi hodinu a půl, jelikož jsme zdržovali sbíráním lesní jahody a maliny, které rostly u cesty. Musím říct, že tolik malin jsem snad za toto léto nesnědla! 🙂
Asi kilometr za stanicí Bergläger (kde mj. najdete velké ohniště, pokud byste si chtěli opéct něco k obědu) jsme opustili trasu po koloběžky a vydali jsme se po klasické turistické stezce podél potoka Allenbach. Podle mapy byla cesta také vhodná pro kočárky, a i když to nebyla asfaltová cesta, ale štěrkovo/kamenito/šotolinová, tak i naše golfky ji zvládli v pohodě projet. Asi po půldruhém kilometru jsme narazili na další lanový park, u kterého jsme si jen dali svačinu a pokračovali v cestě dál do Oye.
Celý sestup (o 737m!) nám i s pauzami na svačiny trval 2,5 hodiny a ušli jsme 9,18km. Na fotce jsem jej vyznačila zelenou barvou. I když jsem jej považovala za vcelku nenáročný, tak ještě dnes mě pěkně bolí zadek!
Pokud nechcete přijít o nejnovější příspěvky na mém blogu, staňte se jeho pravidelným čtenářem a zaregistrujte se na mém blogu v pravém horním rohu této stránky. Děkuji 🙂 Budu ráda, kdykoli budete chtít sdílet moje příspěvky na Facebooku nebo Twitteru. Pomůže mi to dostat můj blog k dalším lidem, kterým by se moje příspěvky mohly také líbit.
