Hallwilerseelauf 2016

V sobotu jsem se zúčastnila svého třetího závodu ve Švýcarsku. Nekonal se tady v okolí, jako předchozí dva, ale v 80 kilomentrů vzdáleném městečku Beinwill am See. A byl to co do počtu účastníků asi největší závod, kterého jsem se zatím zúčastnila. Však posuďte sami…

On Saturday I participated in my third run in Switzerland. It didn´t take place here in the nearby, like the previous two, but 80km away in Beinwill am See. And it was in the number of participants the biggest race I have ever participated. But judge for yourself …

Předzávodní napětí / Pre-run stress

Už v týdnu jsem dostala mail, ve kterém bylo kromě instrukcí k závodu uvedené i moje startovní číslo. Při pohledu na číslo 10 573 jsem málem spadla ze židle. Trošku rozdíl oproti číslům 129 a 230, které jsem měla při předchozích závodech. Hned jsem na stránkách závodu hledala, jestli je opravdu tolik přihlášených účastníků, anebo číslo 10 na začátku znamená odkaz na počet kilometrů, které poběžím. Když jsem došla k číslu 4 826, trošku jsem se zapotácela, ale pořád to bylo lepší, než 10 000!

Moje nová zimní výbava/My new winter running gear

In the middle of the week I got an email that contained – besides the instructions to the run – also my start number. When looking at the number 10,573 I nearly fell off my chair. What a difference comparing to the numbers 129 and 230 which I had in my previous runs. I immediately looked at the website of the run if there are really so many registered participants, or the number 10 at the beginning means a reference to the number of kilometers that I will run. When I came to the number 4826, I stumbled a little bit, but it was still better than 10,000!

Příjezd / Arrival

Cesta autem a vlakem do Beinwillu trvala něco přes hodinu, a stejně tak dlouho předzávodní příprava (vyzvednutí startovního čísla, vyzvednutí dárkových balíčků, převléknutí, návštěva toalety, přechod do startovních zón…). Co se musí Švýcarům nechat, je jejich smysl pro organizaci. Vše bylo výborně značené, načasování perfektní.

Travel by car and train to Beinwill lasted a little over an hour, and just as long took the pre-race preparation (picking up starting numbers and gift packages, changing clothes, going to the toilet, walking into the starting zones …). What must be kept for the Swiss is their sense of organization. Everything was well marked, the timing is perfect.

Předzávodní nálada / Pre-run mood

Po pořízení předstartovní selfie s kamarádkou Sylwií jsme si navzájem popřály hodně štěstí a zamířily jsme každá do svého sektoru (ona B, já C, protože jsem prostě holt pomalejší než ona :))
Co mě ale překvapilo bylo to, že se nestartovalo přímo ze sektorů, ale odsud nás vedli ještě asi tři sta metrů dál k oficiálnímu startu.

After taking the pre-run selfie with my friend Sylwia we wished each other good luck and  headed into our own sectors (She was in B, I in C, simply because I am still slower than she is :))
What surprised me was that we didn´t start directly from the sector, but we were led for about three hundred meters farther to the official launch.

Těch třista metrů jsem měla pocit, jako bychom byli zvířata jdoucí na porážku. Snažila jsem se na to nemyslet a radši jsem se rozcvičovala. Potom přišlo rozptýlení v podobě chlapíka v červeném kostýmu Samichlause, který se postavil vedle mě (kdo je Samichlaus si můžete přečíst v mých příspěvcích tady a tady). Nevím, co měl Luigi (to bylo jeho jméno na startovním čísle) za průsvitnou tekutinu v láhvi od Coca Coly, kterou pevně svíral v rukou a mocně z ní upíjel, ale vypadal docela vesele. Chtěla jsem si ho vyfotit, ale když jsem sahala pro mobil, padl výstřel ze startovací pistole a musela jsem vyběhnout.

Those three hundred meters I felt like we were animals walking to slaughter. I tried not to think about that and instead I was warming up. Then came the enteratainment in the form of a guy in a red costume of Samichlaus, who stood himself next to me (who is Samichlaus you can read in my posts here and here). I do not know what kind of liquid had Luigi (that was his name on the starting number) in his bottle of Coca-Cola, he held tightly in his hands and drank mightily from it, but he looked quite cheerful. I wanted to take a picture of him, but when I was reaching for my handy, the starting gun had suddenly shot and I had to run.

Utíkej! / Run!

Samichlaus běžel vedle mě a já si říkala, že to bude pěkný trapas, jestli nás někdo vyfotí. Naštěstí jsem Luigiho setřásla už na prvním kilometru a na tom druhém (hlavně díky tomu, že byl z kopce), jsem svůj náskok před ním úspěšně zvyšovala 🙂 Třetí kilometr jsem uběhla ani nevím jak, a na čtvrtém mě začala chytat první krize, kdy jsem si říkala, že mě to na tom asfaltu už vážně nebaví.

Samichlaus was running beside me and I thought it would be pretty embarrassing if someone took a picture of us. Fortunately, I shrugged Luigi off during the first kilometer and during the second (mainly because it was downhill), I was increasing my lead. I run the third kilometer quite easily, but on the fourth started my first crisis, when I thought that I was seriously fed up with running on the tarmac.

Naštěstí po pár desítkách metrů přišla občerstvovací stanice a potom se naše trasa stočila do polí. Takže celý pátý kilometr jsem čuchala čerstvě pohnojená pole. Fakt lahůdka! 🙂 Pěšina, po které jsme běželi k jezeru (a potom i dál kolem něj) byla docela úzká a bylo umění na ní někoho předběhnout. Vždycky jsem si myslela, že se běhá – stejně jako řídí – vpravo. Bylo neuvěřitelné, jak někteří dokázali „myškovat“, aby je nikdo jiný nemohl předběhnout. Tímto zdravím paní v růžovém tričku, ze které jsem byla na prášky nejen já, ale podle gest i další běžci. A pokud jste mě někde na trati potkali a zdálo se vám, že taky neběžím „košer“, napište mi prosím sem.

Fortunately, after a few tens of meters came refreshment station and then our trail turned into fields. So the whole fifth kilometer I had to smell freshly manured fields. Really awsome! 🙂 The footpath we ran toward the lake (and then even farther along it) was quite narrow and was an art to overtake someone. I always thought that while running – as well as driving – you should stick to the right. It was unbelievable how some runners were able to „zigzag“ so that no one else could overtake. By this note I greet the lady in pink T-shirt – from the gestures of other runners I can guess that not only I was quite mad about her. And if you’ve met me somewhere along the trail and have not been happy with my running, please let me know here.

Jinak se mi až do sedmého kilometru běželo vcelku dobře, ale pak už jsem začala vyhlížet další občerstvení, jako tomu bylo při Emmenlaufu. Na osmém a půltém kilometru mi došlo, že se žádné vody nedočkám a prostě musím běžet dál. Na devátém kilometru jsem se mrkla na hodinky, a když jsem zjistila, že mám čas 45min a do cíle pouhý kilometr, řekla jsem si, že by bylo krásné se hecnout a doběhnout pod 50 minut. Což se mi sice úplně nepodařilo, ale čas 50:30,4 (tempo 5:03min/km) není zase tak špatný, co myslíte? Celkové 142. místo sice tak hezky nevypadá, ale když uvážím, že to bylo mezi 806 ve své kategorii, tak se to dá přežít!

So until the seventh kilometer I felt quite well, but then I began looking out for another refreshments, as it was by the Emmenlauf . At eight and a half kilometers, I realized that there is no water and I just have to keep running. On the ninth kilometer, I glanced at my watch, and when I found out that my current time is 45misn and there is only one kilometer left, I thought it would be nice to hype up and finish under 50 minutes. Which I did not entirely managet, but time of 50:30.4 (pace 5: 03min / km) is not so bad, what do you think? 142nd overall doesn´t look as nice, but considering that it was out of 806 in my category, it wasn´t such a failure!

Po závodě jsem přeci jenom doplnila chybějící tekutiny a pak jsme s dobrým pocitem vyrazili na cestu domů.
After the race I added missing fluids and then we went with a good feeling on the way home.

A co vy? Zúčastnili jste se také Hallwilerseelaufu nebo jiného z mých předchozích závodů? Mohli jsme se tam potkat? Napište mi!
And what about you? Have you also participated in Hallwilerseelauf or another of my previous races? Could we meet there? Write me!

Pokud nechcete přijít o nejnovější příspěvky na mém blogu, staňte se jeho pravidelným čtenářem a zaregistrujte se na mém blogu v pravém horním rohu této stránky. Děkuji 🙂
If you don´t want to miss any of my recent posts please sign up for my blog in the top right hand corner of this page. Thank you 🙂

And of course I look forward to reading all you comments.