Jak jsem vyrazila za kulturou

Zdroj

Když mi Pavlína řekla, že moje uvedení spočívá v tom, že půjdeme na večeři s jejími švýcarskými přáteli, a poté na kulturní událost roku – vystoupení místního pěveckého spolku a následné divadelní představení, přestala jsem si  samu sebe představovat jak kráčím v bílých šatech a rukavičkách, ale i tak mi v hlavě zněla otázka: „Co si vezmu na sebe?!“ Tuto klíčovou otázku jsem Pavlíně s blížícím se Dnem D několikrát takřka zoufale opakovala po telefonu a neváhala jsem se ji i otravovat přes WhattsApp.

Jako manželka a matka tří malých dětí jsem se cítila tak trochu provinile, že strávím sobotní večer mimo rodinný kruh, ale jako osoba, která v posledních několika měsících za kulturu považovala sledování z internetu stažených seriálů, má duše neskutečně plesala.

Ale výčitky šly stranou, protože jsem jako správná hospodyňka ještě před sobotním „uvedením do švýcarské společnosti“ stihla vyrobit adventní věnec (uf, na poslední chvíli!) a uvařit oběd na neděli. Dokonce jsem se hecla a kromě guláše jsem se vrhla se i na domácí knedlíky, abych si u manžela šplhla a on mi nevyčítal, že ho nechávám samotného ve spárech naší malé smečky (nedávalo se odsouzencům na smrt jako poslední pokrm jejich oblíbené jídlo? :D)

Ještě jsem si taky stihla jít zaběhat, abych ze sebe setřásla rostoucí nervozitu z toho, že budu u večeře muset u stolu vést společenskou konverzaci v cizím jazyce a neudělat ze sebe blbku nějakým jazykovým faux pas.

Naštěstí má nervozita opadla hned po vstupu do neskutečně příjemné restaurace a prvních doušcích speciálního vánočního piva. Večeře proběhla v příjemném duchu, jídlo bylo skvělé, a já jsem se ani nenadála, a už jsme vstupovali do místního sálu. Můj plán byl takový, že zůstanu na koncert, ale na divadlo asi ne – říkala jsme si, že přeci jenom nejsem ještě v bärndütsch tak zdatná, abych zvládla porozumět.

Když jsem ale během koncertu rozuměla některým vtipům, které pro zpestření obecenstva vyprávěla jedna ze členek souboru, pozvolna jsem měnila své plány a rozhodla se dát divadlu šanci a zůstat aspoň na první dějství. A dobře jsem udělala! Na programu byla totiž komedie s kriminální zápletkou a já se od prvních minut skvěle bavila (druhé pivo, hihi :))

Nakonec jsem zůstala až do konce. Bylo to k neuvěření, ale rozuměla jsem skoro všechno! Samozřejmě to bylo i tím, že herci mluvili nahlas a zřetelně a dobře artikulovali (jak to na divadle bývá zvykem, že :)), ale já jsem se v duchu klepala po rameni, jak jsem už jazykově zdatná (třetí pivo :)).

Když jsem se tetelíc blahem, s výhrou z tomboly v ruce a s bolavýma nohama (kilometr pěšky na vysokých podpatcích, nejsem blbá? Proč jsem si je brala?! No protože jsem po strašně dlouhé době vyrážela mezi lidi přece!!!) vrátila před půlnocí domů, měla jsem před sebou pár hodin spánku a další náročný den.

V noci jsem se samozřejmě vůbec nevyspala, protože zákon schválnosti funguje a když se potřebujete pořádně vyspat, vaše děti s vámi tuto potřebu jako na potvoru rozhodně nesdílí. Krátce před šestou budíček, s opuchlýma očima jsem chystala svačinky a dělala do termosky čaj, zatímco jsem popoháněla rozespalé děti. S kruhy pod očima jsem potom v Thunu jako správná hokejová matka z tribuny fandila naší hokejové naději (no tak druhý Jágr z něho asi nebude, to si řekněme na rovinu, ale aspoň ho to baví :))

Když mě po turnaji krátce po poledni manžel vysadil v Bernu, kde jsem měla domluvený sraz a další akci s novou kamarádkou, měla jsem před sebou více jak hodinu času. Hodinu času sama pro sebe, chápete???!!! Tu jsem využila couráním po městě.

Kromě nasávání atmosféry první adventní neděle a koupení dárku pro svoji drahou polovičku jsem ještě navštívit Swiss Brand Museum – tu malou nenápadnou budovu na konci Nydeggbrücke (počkejte si na některých z následujících příspěvků a dozvíte se něco zajímavého).

Pak už jsem potkala Adélu a za příjemného povídání (a s kelímkem svařáku v ruce :)) jsme brouzdaly uličkami Bernu, kterými jsme ani jedna z nás ještě nikdy nešly. Těmi, které leží mimo turistické trasy a já jsem si vždycky říkala, že si je někdy projdu, až… (až nebudu nikam spěchat, až nebudu provádět návštěvy, nebudu s kočárkem atd.).

Pak jsme společně vyrazily do klubu ONO, který se nachází přímo v srdci Bernu na Kramgasse v jednom z typických sklepních prostor. Tady se měl konat koncert českého písničkáře Jana Řepky. Že vám jeho jméno nic neříká? No přiznávám se, před dvěma týdny mi to jméno taky nic neříkalo. Ale díky své lektorce němčiny (a prožitému koncertu) už vím, že je to sympatický mladý muž (sice je o rok starší než já, ale pořád je mladý, rozumíte?!), který do češtiny přeložil a upravil písně Maniho Mattera. To byl někdo jako švýcarský Nohavica, Dobeš a Plíhal v jednom. Píšu byl, protože letos uplynulo 44 let od jeho smrti. Jeho písně jsou ve Švýcarsku velmi známé a učí se je prý už děti ve školce. Ale nedivím se – jsou rytmické, zvukomalebné, prostě krásné.

Takže jsme s Adélou strávily příjemné dvě hodinky na koncertě, kde nás nikdo nevyrušoval věčným: „Mamííí, ja chci napít! Mamíííííí, mně se chce čůrat! Mamííííí….(doplňte dle libosti!)“

Před sedmou hodinou už jsem seděla ve vlaku zpátky domů a nemohla jsem uvěřit tomu, že se tento víkend doopravdy stal. A doma hurá zpátky do reality všedního dne!

PS: tímto děkuji Pavlíně za své uvedení do společnosti! 🙂

*) Tímto se omlouvám všem svým anglicky mluvícím čtenářům, protože moje mozkové buňky ještě nemají kapacitu na to, aby fungovaly v angličtině a já jsem tento příspěvek psala jako obvykle dvojjazyčně (a pokud se divíte, jak je možné, že můj včerejší příspěvek je v angličtině, tak je to proto, že jsem ho měla připravený dopředu:)).