Pokud chcete děti zasvětit do tajů turistiky, túra okolo Grenchenbergu je vcelku ideální místo. Žádné dramatické stoupání nebo klesání, krásné výhledy i místo k opékání. A to vše navíc zpestřené dvěma horskými restauracemi s dětskými hřišti (a dokonce i skákacím polštářem).
Jak se tam dostat
Pokud pojedete po dálnici A5 z Bielu nebo Solothurnu, sjeďte na exituu 30 – Grenchen/Arch/Büren a.A. Ve městě Grenchen sledujte hnědé ukazatele „Grenchenberge“ – ty vás navedou na ulici Grenchenberg (my ji tedy v navigaci máme pod Bergstrasse). Po té se několikakilometrovým stoupáním v serpentinách dostanete až na parkoviště pod restaurací Untergrenchenberg. To má dostatečnou kapacitu a je na rozdíl od mnoha jiných ve Švýcarsku neplacené.
Dá se sem dostat i autobusem – linkou č.38 ze stanice Bahnhof Grenchen Süd – jízdní řád tady.
2540 Grenchen, Švýcarsko
Trasa
Původní plán byl vydat se po trase, kterou jsem našla tady. Ale okolnosti tomu chtěly, že jsme si ji mírně upravili a také zkrátili, ale k tomu se ještě dostanu.
Od parkoviště jsme tedy následovali žlutou směrovku na Obergrenchenberg.
Už asi po 250 metrech cesty lesem jsme narazili na rozcestí, které říkalo, že se můžeme vydat buď po pastvině, anebo kolem vysílače. Vzhledem k tomu, že na pastvině se právě pásly docela hrozivě vypadající velké černé krávy (nesmějte se – už od malička jsem byla krmena historkou, jak mému pradědečkovi vypíchla kráva oko, a proto ji považuju za vcelku nebezpečné zvíře), zvolili jsme stejně jako další výletníci trasu kolem vysílače. Žádná velká zacházka to nebyla, jen jsme šli trošku náročnějším (blátivým a kamenitým) lesním terénem.
Vyšli jsme na konci pastviny a dál jsme se drželi značky. Té jsme se drželi dalších několik stovek metrů, než jsme zamířili k první vyhlídce. Na chvilku jsem si myslela, že hledím na útesy v jižní Anglii.
Po té, co jsme se nabažili výhledů na skalnaté útesy a přečetli jsme si zajímavé informace, kam až v druhohorním období Jura sahalo moře, vyrazili jsme dál. Po pár desítkách metrů jsme neodbočili k restauraci, ale přešli jsme hrazení z kamenů a dostali jsme se na úzkou cestičku kousek od hrany útesů (tady doporučuju opravdu dobře hlídat děti a jejich kroky). Po této stezce jsme se dostali až k další vyhlídce na vrcholu Obergrenchenberg (fialová šipka na mapě – viz níže).
Kdybychom měli větší štěstí na počasí, nejspíš bychom v dáli viděli vrcholky Bernských Alp, ale takto se nám aspoň otevřely výhledy na oblast Mittelland (neboli Švýcarskou plošinu) a mohli jsme sledovat, jak se řeka Aare kroutí krajinou.
Děti už tady začaly kňourat, že by chtěly konečně opékat, a tak jsme se vydali dál. Podle původní trasy jsme se měli u restaurace Obergrenchenberg vydat doprava, ale směrovka k místu na opékání ukazovala doleva, a proto jsme se vydali po asfaltové silnici tímto směrem. Nakonec jsme se nevyhnuli ani střetnutí s kravami – naštěstí byly mírumilovné.
Místo na opékání
1,6 kilometru od restaurace (v místě, které na mapě ukazuje modrá šipka) se nachází velké ohniště s opékacím roštem a zásobou dřeva.
Po vydatném obědě a odpočinku v trávě jsme se vydali na cestu zpátky k autu. Posledních několik desítek metrů bylo docela náročných – opět lesem, úzkou stezičkou do vcelku příkrého kopce po vlhkých kamenech a přes kořeny. Vyšli jsme opět na pastvině, kde se před námi rozprostřel výhled na vrchol Chasseral (kam se doufám také někdy v brzké době vypravíme).
Shrnutí
Celý výšlap nám „ode dveří ke dveřím“ (auta) trval asi 3,5 hodiny. Nejspíš bysme ho zvládli i rychleji, ale naše nejmenší už nechce být pořád v nosičce a chce taky chodit. Za což jsme samozřejmě rádi, protože jsme už měli obavu, jestli díky častému nošení (anebo ježdění v cyklosedačce) trošku nezleniví.
Jak už jsem psala, trasu jsme si operativně upravili a na mapě je vyznačena žlutou barvou. Místo původně plánovaných osmi kilometrů jsme ušli asi šest, ale i tak to stálo za to!
Už jste někdy podnikli túru na Grenchenberg? Anebo máte tip na nějakou jinou trasu pro turisty-začátečníky? Podělte se o ni v komentářích! A nezapomeňte si tuto fotku uložit na Pinterest!
4 komentáře. Nechte nové
Wow, tá ich príroda. Tá ma vždy fascinovala. Možno sa tam raz pozriem, píšem si to na môj zoznam prianí. Je super, že k turistike vediete aj deti. Moji rodičia to tiež tak robili a zostalo mi to tak do dnes.
Díky Romi za komentář! I mě naši vedli k turistice a jsem ráda, že tuto radost můžu předávat i svým dětem. Navíc v tak krásném prostředí!