Jak asi mnozí z vás víte, zásadní roli v našem stěhování do Švýcarska měl jistý „R.“ (z důvodů zachování soukromí neuvádím celé jméno 😉 ). I ten, stejně jako my, rád chodí po horách a objevuje krásy Švýcarska. Před nedávnem poslal manželovi fotky z vrcholu Buochserhorn s tím, že tento výšlap bychom také mohli zvládnout. Samozřejmě jsme rádi za každý prověřený tip na túru, proto jsme začali výšlap na Buochserhorn také brzo plánovat. Ale když jsem viděla, že v trase R. je výškové převýšení 600 metrů nahoru v délce 3 kilometry, a to samé dolů, začala jsem trošku pochybovat, zda to děti zvládnou. Přeci jen při našem minulém výšlapu v Adelbodenu bylo převýšení 200 metrů a bylo to tak na hraně. Proto jsme pátrali, a zjistili jsme, že by se původní převýšení mohlo zmírnit, pokud bychom lanovkou vyjeli až na Musenalp, a odsud začali naši trasu. OK, plán byl jasný. Ovšem realita….
Příjezd
Autem: z dálnice A2 směrem od Lucernu (směr Gotthard) sjeďte na exitu „Stans-Süd“. Asi po 3,5 km po silnici směrem na Engelberg se dostanete do vesnice Dallenwil. Vlevo pak uvidíte odbočku na údolní stanici lanovky Dallenwil-Niederrickenbach. Parkování je tady zdarma a parkovacích míst je víc než dostatek 🙂
Vlakem: Na nádraží Niederrickenbach Station (pozor: Zastávka na znamení!) se z Lucernu dostanete tzv. Zentralbahn (směr Engelberg). Z nádraží jsou to zhruba 2 minuty chůze ke stanici lanovky.
Lanovka Dallenwil-Niederrickenbach
Kabinová lanovka jezdí každou půlhodinu (7:10-11:40; 12:00, 13:10-18:40). Zpáteční jízdenka pro dospělého stojí 24 franků (pro držitele Halb-tax polovinu). Ti, kdo jsou z kantonu Nidwalden mají ještě 10% slevu. Více informací najdete tady. Pozor! Platit lze pouze v hotovosti!
Jízda lanovkou trvá 8 minut a ve výšce 1 158 m.n.m. vystoupíte ve vesničce Niederrickenbach, která má pouze 34 obyvatel. Tady jsme se nezdrželi, a hned jsme zamířili k lanovce na Musenalp, která byla vzdálená jen pár kroků.
Lanovka Musenalp
Lanovka nemá stanovený jízdní řád, jezdí (v sezóně) podle toho, jak si zavoláte. S tím jsme se setkali poprvé a bylo to pro nás dobrodružství: zvedne to na druhé straně někdo? Jak se rozjedeme? Samotná kabinka byla dost malá (až jsem se bála, jestli se do ní vůbec naskládáme) a její vybavení bylo pro děti fascinující (telefonní sluchátko, víte, jaká je to pro dnešní děti rarita? 😀 ). Jízdenka pro dospělého stojí 7 franků (14 franků zpáteční), pro děti 3,5 franků (7 franků zpáteční). Pozor! Nejdou tady uplatit Halb-tax sleva a Junior karte pro děti. Platí se po výjezdu nahoru, pouze v hotovosti. Více informací tady.
Když jsme v pořádku vystoupili a zaplatili, vyrazili jsme po červenobílé značce směrem k první vyhlídce. Na této, a stejně i všech dalších, u kterých jsme se zastavili, byl vztyčený kříž. Nejsem si úplně jistá, ale myslím si, že to má co dočinění s tím, že v Niederrickenbach je mariánské poutní místo.
Alpine trail
Když jsme se pokochali výhledy na další vyhlídce, odbočili jsme vlevo. Pravda, trošku mě zarazilo, že šipka byla modrá, a ne žlutá, jako obvykle, ale nějak jsem tomu nevěnovala pozornost. Trasu vytyčil manžel, tak jsem mu věřila.
To, co zpočátku vypadalo jako nenáročná cesta po hřebenech, se záhy změnilo v něco, co Dominik charakterizoval slovy: „hezká cesta, ale trošku nebezpečná!“ 
No, trošku…prostě jsme poprvé absolvovali „alpine trail“. Ta sice v mapě vyznačená nebyla, ale na trase samozřejmě ano (to byla ta modrá šipka, a poté modrobílé značky). 
Na vrchol
Když jsme vyšli ze skalního hřebenu, čekalo nás ještě asi 300m převýšení na vrchol Buochserhorn. Tentokrát už teda po „správné“ červené značce. I když jsem si chvíli říkala, jestli to lezení přes skály nebylo lepší – aspoň bylo více méně horizontální.
Buochserhorn
Řádně zpocení jsme se nakonec vyškrábali na vrchol.
Tady nám odměnou byly parádní výhledy na jezero Vierwaldstättersee a centrální Švýcarsko. Pak jsme ale rychle utíkali pryč, protože jsme byli doslova v obležení much a jiného hmyzu.
Zpátky dolů
To, co jsme vyšli nahoru, museli jsme jít také dolů. Přiznám se, byla to docela zátěž pro kolena.
Když jsme se dostali na asfaltovou silnici, rozhodli jsme se jít po ní cik cak dolů, než abychom pokračovali v příkrém klesání skrz pastviny.
Cestou jsme prošli kolem statku s výrobnou sýra Alpkäserei Bleiki, nedaleko něhož bylo i místo na opékání.
Nakonec jsme se po čtyřech hodinách na cestě dostali zpátky do Niederrickenbachu. Tady najdete benediktinský klášter. Zdejší sestry se podle řehole svatého Benedikta zaměřují na modlitbu, práci a duchovní čtení. V jejich klášterním obchůdku si můžete koupit třeba čaj z alpských bylinek.
Naše dojmy
Tento výšlap se nejspíš zapíše do historie našich zdejších výletů jako naše zatím největší výzva. Manžel mi pak večer doma přiznal, že se při přelézání skal o kluky hodně bál, aby neudělali špatný krok a nespadli dolů. Taky se divil, že nijak neprotestovali, když jsme stoupali k vrcholu (opět přiznal, že sám měl sto chutí to v polovině kopce zabalit a jít dolů). Kupodivu kluci nejvíc remcali, když jsme scházeli dolů a cesta se zdála nekonečná, i když jsme měli Niederrickenbach pořád na dohled (možná právě proto).
Pro přehled jsem v mapě níže žlutou barvou vyznačila, kudy jsme šli (modrá je „alpine trail“). Na dalším obrázku je snímek z mých hodinek, spolu s převýšením.
Každopádně předchozím výčtem vás nechci nějak od výšlapu odrazovat. Když jsme slézali poslední úsek ve skalách po železném žebříku, u jeho paty už čekal nějaký tatínek se dvěma syny ve věku těch našich (když viděl mě, jak slézám s naší malou v nosítku, tak měl oči údivem navrch hlavy 😉 ). Taky na vrchol mířilo několik rodin s dětmi v podobném věku, takže to chce jen děti správně namotivovat 😉
A co vy? Jaký byl váš nejnáročnější výšlap (s dětmi, anebo bez nich)? Napište mi do komentářů! A nezapomeňte si tento obrázek uložit na Pinterest a sdílet s ostatními! Díky!
