Můžeme rozmazlit děti častým cestováním?

Říká se, že s jídlem roste chuť. Myslím, že to samé platí i o cestování. Ale absolutně jsem netušila, že si toto modifikované pořekadlo vezmou docela rychle za své i naše děti. Mám tím na mysli hlavně naše starší dvě. Každý víkend se ptají, kam pojedeme na výlet. Nebo ještě jsme ani neodjeli z naší dovolené v Chorvatsku, už se nás ptali, kam pojedeme na dovolenou příští rok. Chápete to? Nevím, jestli jsme v nich vzbudili zálibu v poznávání nových míst, nebo jsme se jednoduše trošku rozmazlili :/

Proč jako rodina cestujeme? 

Na krátké výlety jezdíme proto, abychom poznali Švýcarsko. Protože nevíme, jak tady budeme dlouho, tak chceme poznat co nejvíc míst z této nádherné alpské země. Na dovolené jezdíme proto, abychom navštívili destinace, o kterých jsme jen snili, protože v dětství jsme neměli možnost tak moc cestovat. Nebo také, abychom se na některá místa vrátili, protože se nám tam moc líbilo (Chorvatsko, jižní Francie).

Cestujeme proto, abychom sobě a dětem rozšířili obzory, aby věděly, co je “za humny”. Protože věříme, že cestování je dobrý způsob, jak naučit děti o světě kolem nás.

Chceme, aby vystoupily ze své komfortní zóny. Aby se naučily zvládat různé nepředvídatelné situace. Aby se naučily rozlišovat kulturní rozdíly, co a proč je někde akceptovatelné a jinde ne. A hlavně také proto, abychom byli spolu jako rodina, i když je cestování s dětmi někdy náročné.

Co když každý chce něco jiného? 

Samozřejmě si nedělám iluze, že děti budou pořád spokojeny s tím, jaký výlet či jakou dovolenou jim naplánujeme. Dříve či později budou mít o cestování svoje vlastní představy. Já se přiznám, že je také mám. Chtěla bych někdy cestovat bez stresu. Nemuset neustále myslet na to, co všechno musím sbalit. Nemuset plánovat výlety, porovnávat ceny, hledat parkování apod. A hlavně nemít pořád hlavu jako pátrací balón.

Někdy mám pocit, že člověk by musel být permanentně v nějakém zenovém stavu (anebo lehce pod parou 🙂 ), aby ho nechávaly v klidu výlevy dětí jako:“Já chci zmrzlinu! Mně se chce čurat! Kdy už pojedeme domů? Já mám hlad! Kdy si dáme zmrzlinu? Já mám žízeň! Já se nudím! Vy mi nic nedovolíte! Ani zmrzlinu jsem neměl! Proč pořád musíme někam jezdit?“

A nebýt věčně unavená z neustále opakovaných pokynů: „Nežduchejte se! Neštípej ho! Nekousej ho! Chovejte se slušně! Jíš jako pra**! Nesahejte na to! Nestrkej si ty špinavé prsty do pusy! Nešlápni do toho ho*na! Nebuď drzý! Už konečně spěte!!!“

Ale abych se vrátila k původní otázce: můžeme děti rozmazlit častým cestováním?

Vím, že každý rodič chce, aby jeho děti byly šťastné. Myslím, že cestování je nejlepší způsob, jak obohatit životy našich dětí. Cestování je totiž učení se o skutečném světě – pomáhá dětem rozumět světu a jejich místě v něm. Toto se podle mě nejde naučit ve školních lavicích.

Ačkoliv si nevzpomínám, jakou jsem měla v sedmi letech oblíbenou hračku, pamatuji si, jak jsem s našima jezdila na tábory nebo kolik hradů a zámků jsme navštívili. Pamatuju si, jak si mamka vykloubila rameno při badmintonu na dovolené v Jedovnici, jak chutnalo kuře zapečené kuře s broskví a se sýrem (pamatujete tu dobrotu? 😉 ) při našem výletě do Luhačovic, pamatuju, jak jsme nasedli na špatný vlak, když jsme cestovali na tábor. Pamatuji si na fotku z jiného tábora, kdy jsem měla já v sádře ruku, a mamka nohu. Prostě jsou to zážitky a vzpomínky, které mi nikdo nevezme.

A věřím, že takové věci si budou pamatovat z našeho společného cestování i naše děti. A co vy? Jak se k cestování s dětmi stavíte vy? Napište mi do komentářů!