Můj první Bürenlauf

V mém nedávném článku o naší návštěvě městečka Büren an der Aare jsem se vám svěřila, že jsme sem jeli mimo jiné proto, abych omrkla místo, kde se bude konat Bürenlauf. Závod, jehož 32. ročníku jsem se chtěla poprvé zúčastnit.

Cesta

V sobotu 13. října tedy nastal den D. Rozhodla jsem se jet vlakem. Teda ono to ani nebylo tak mé rozhodnutí, jako spíš nutnost, protože auto potřebovala drahá polovička, aby dopravila našeho nestaršího – a s ním i tedy zbývající děti – na fotbalový zápas do Langnau.

I když jsem vyrážela s dostatečný předstihem, měla jsem největší strach, abych v Solothurnu stihla přestup z vlaku na autobus. Dokonce jsem se dopustila nejvetšího přestupku a přeběhla cestu na červenou! :O To proto, že jsem viděla na zastávce stát autobus s nastartovaným motorem. Protože Švýcaři jsou Švýcaři a při odjezdu se na nikoho nečeká, ani na zpožděný spoj (jak už jsme se tady několikrát přesvědčili).

Nasedla jsem, úlevou vydechla a začala po očku pozorovat spolucestující, z nichž většina z nich byli účastníci závodu. Překvapilo mě, že většina z nich (já nebyla výjimkou) měli na sobě něco s logem Hallwilerseelaufu. Což je s podivem, protože ten se běžel v ten samý den. Že by Bürenlauf získal větší popularitu? O to víc jsem byla zvědavá, co „má v sobě“ Bürenlauf, že mu běžci dali přednost.

Autobus nás vyplivl už na Solothurnstrasse, protože do Städtli (centra městečka) nezajížděl – vcelku z logického důvodu, že 🙂 A tak jsem se kapánek prošla a mohla aspoň sledovat doběh závodníků v juniorské kategorii. Pak jsem si šla pro startovní číslo. Výdej byl v krásném prostředí místní radnice.

Přiznám se, že ač jsem byla nadšená místem, kde se vydávaly startovní čísla a dárek v podobě finišerského trička, tak právě jím jsem byla maličko zklamaná. Jako nic proti tmavě modré, ale když jsem viděla loňská tyrkysová, to by mi určitě slušelo víc (hlavní je u běhání dobře vypadat, že jo :D)

Před závodem

Pak jsem zamířila směrem do šaten, které se nacházely v tělocvičně místní školy. Tuto budovu jsem vám ve svém nedávném článku zapomněla představit. Budova školy byla postavena v roce 1897. Věžička byla na její střechu byla přidána v roce 1906 po zbourání Dotzingerské věže, kde se původně nacházela. A od té doby se se budově říká „Türmli-Schulhaus“ (prostě škola s věžičkou 🙂 ).

Tričko jsem si v šatně neoblékla. Ne proto, že by se mi nelíbilo, ale z čisté pověrčivosti – ještě jsem závod nedoběhla. Potom jsem se šla projít zpátky do centra a sledovala přípravy a start závodu na 5km. Letos byla hlavní hvězdou Delia Sclabas ze sousedního Kirchbergu. Teda ona tady byla hlavní hvězdou i loni, ale to běžela hlavní závod na 11,5km. Udělala jsem pár fotek Delie pro kamarádku Sylwii, která je její obdivovatelkou. Paparazzi hadr jako 😀

Potom jsem měla v úmyslu jít se trochu rozběhat kolem řeky. Po cestě mě zastavilo pár lidí a ptalo se, kde jsou šatny a kde výdej čísel. Kupodivu jsem rozuměla a dotyční se rozuměli mně, když zamířili udaným směrem (moje srdce plesá, a to nejen kvůli tomu, že nejspíš vypadám jako ten, kdo má organizaci místního závodu v malíku 😉 )

Volný čas do startu našeho závodu jsem trávila vyyhříváním se na sluníčku a ťukáním prvních dojmů do mobilu, abych na nic nezapomněla (vypadám jako závislá na mobilu, ale já jsem spíš asi závislá na blogování 😉 ).

Pár minut do startu

Do startu zbývá už pár minut a já vidím v poli startujících tempaře s časem 1:00, tedy jedna hodina. Koutky se mi zvednou v úsměvu, když si uvědomím, že balonky mají barvu české trikolory a vyobrazený čas připomíná číslo 100. Tedy 100 let od vzniku Československé republiky, výročí, které zanedlouho budeme slavit.

Start!

Rozhodla jsem se tempaře držet, i když nevím, jestli je tento čas uběhnout pro mě reálné nebo ne. Přesně ve 14:20 zazní výstřel ze startovní pistole a my vyrážíme na trať. Po kilometru městečkem vybíháme na polní cestu. Slyším tempaře, jak ostatním říká, že na čtvrtém kilometru nás čeká stoupání. OMG! Jako profil trati jsem viděla, ale neuvědomila jsem si, že tři kilometry v kuse do kopce (navíc po lesní cestě plné kamení) jsem ještě nikdy neběžela! Střídám běh s chůzí a přemýšlím, že závody do kopce prostě nejsou pro mě. Tempaře jsem dávno ztratila z dohledu, držím se „své“ skupinky. Zhruba na 5,5km nás čeká občerstvovačka, pak ještě jeden mírný kopeček a hurá – zhruba od sedmého kilometru běžíme z kopce! Miluju běh z kopce! Pro běh z kopce jsem se narodila! 😀 I když musím běžet opatrně – pořád běžíme po lesní cestě, hrozí, že uklouznu na nějakém šutru nebo na spadaném listí. Zhruba od devátého kilometru (stále ještě v lese), už slyším povzbuzování fanoušků. Ani se mi nechce z lesa vyběhnout, chci běžet takto pořád. Vbíháme do města za stále větší účasti fanoušků. Už se netrápím, už si to užívám (i když na to asi nevypadám). V cílové rovince, ve Spittelgasse, moderátorka říká jméno každého, kdo se blíží do cíle. Je to super, slyšet svoje jméno 😉

Dobíhám v nečekaném čase  1:03:50 (ano, při tom zatraceném stoupání jsem myslela, že budu mít se štěstím čas tak 1:10). Beru banán, hltám joňták a jdu se osprchovat. Když dorazím zpátky do centra (už hrdě ve svém novém finišerském tričku 🙂 ), překvapivě z právě vyvěšované výsledkové listiny zjišťuji, že jsem ve své kategorii Damen30 skončila na 8.místě (z 34. účastnic). A celkově 31. ze 114. běžících žen a dívek 🙂

V návalu endorfinů přehodnocuju své rozhodnutí, že příště poběžím jen „Bürenlauf Light“, tedy 5km. No, uvidíme! Každopádně musím říct, že se mi v Büren an der Aare opět moc líbilo!