Před pár týdny rozvířil vody internetových diskusí článek o tom, jak v Česku funguje předzápisová turistika. Tento článek rozhodně stojí za přečtení a najdete ho tady. Rozebírá situaci a důvody, proč rodiče přehlašují děti na jiné místo bydliště, aby se dítko dostalo na jinou školu, než je jeho spádová. Někdy jde o důvody racionální (vzdálenost školy od místa pracoviště rodiče), někdy o to, že rodiče chtějí pro děti jinou školu. Podle jejich mínění lepší než tu, kam by jejich dítko bylo zařazeno podle místa bydliště.
Ale na takovéto “lepší” školy mimo jejich spádovost je těžké se dostat, protože škola bere tamější spádové děti. Protože dítě s místem trvalého pobytu ve školském obvodu této základní školy má právo na přednostní přijetí k základnímu vzdělávání v této škole. A tak rodiče mimospádových dětí neváhají, a přehlašují mu bydliště na adresu někoho (příbuzného, kamaráda), který v lokalitě vysněné školy bydlí. Takové menší harakiri.
Podvod pro dobro dítěte?
Chápu, že rodiče chtějí pro své děti to nejlepší. Nechci rozebírat to, podle čeho se rodiče rozhodují, proč je daná škola je pro jejich děti lepší. Ale vedlo mě to k zamyšlení, jestli bych páchala podobné zběsilosti, kdybychom zůstali bydlet v Praze, respektive v Česku. Samozřejmě bych taky chtěla pro dítě to nejlepší. Ale zároveň bych asi také chtěla, aby mé dítě zůstalo v kolektivu kamarádů, které zná ze školky, aby pro něj přechod do první třídy nebyl tak složitý. Taky bych asi nechtěla, abychom trávili kvůli dojíždění za lepší školou třeba dvě hodiny v MHD nebo v autě, protože si myslím, že by se mělo dítko po škole co nejdříve uvolnit v domácím prostředí. S tím souvisí i bezpečnost cesty do školy a ze školy.
Ale jak říkám, je to uvažování “co by kdyby”. Samozřejmě nemůžu vědět, jaké bych měla informace z okolí, jaký by byl názor ostatních “spřízněných” rodičů a jestli bych opravdu nepotřebovala, aby dítě chodilo do školy v blízkosti mé práce.
Myslím si ale, že bych považovala až za nedůstojné, abych přijetí svého dítěte do jiné školy založila na podvodu. Štve mě princip, že rodiče, kteří přeci chtějí pro dítě to nejlepší, jsou schopní podvádět! Protože co udělají rodiče, jakmile je dítě zapsáno na jimi vybranou školu? Přehlásí dítě zpátky do původního místa bydliště. A ani si neuvědomují, že může dojít k nespravedlnosti na dětech, které opravdu v místě školy bydlí, a přitom se do ní nedostali, protože se tam dostal narychlo přihlášný potomek rodičů-podvodníků. A toto dítě by pak třeba muselo dojíždět do jiné školy a rodině by to zkomplikovalo jejich sociální situaci.
Osobně celou tuhletu zápisovou turistiku vidím jako určitou rozmazlenost velkých měst. Nemyslím si, že na vesnici, kdy jsou pracující rodiče rádi, že jejich dítě bezpečně dojde spolu s kamarády do školy a ze školy, by řešili dojíždění dítěte třeba do okresního města, jen proto, že je tam “lepší” škola.
Konec škol bez nálepky výjimečnosti?
Také mě mrzí, jak někteří rodiče vidí státní školy. Takové ty “obyčejné”, bez nálepky něčeho výjimečného. Jelikož mně blízká osoba ve školství, v “obyčejné státní” a navíc ještě vesnické škole pracuje. A když vidím, co všechno dělá, aby se i přes systém známkování děti cítily ve škole dobře, aby myslely v souvislostech, aby byly motivované, o to pak mě mrzí ten humbuk okolo honění za “lepšími” školami.
Myslím, že i v té “lepší” škole, ať má sebelepší vzdělávací program, může dojít k tomu, že si “nesedne” žák s učitelem a může nastat problém. A co potom? Rozjede rodič zápisovou mašinerii po půl roce znova?
Na příkladech z okolí vidím, že učitelství není lehké povolání. Zvláště v dnešní době, kdy vina za jakoukoliv malichernost je rodiči svalována na učitele. Jak má totiž člověk chtít stát se učitelem, když je toto povolání už od začátku degradováno? Když rodiče nevěří, že učitelé učí dobře, i když jsou “jen” na státní škole? Myslím, že je spousta učitelů, kteří mají svoje povolání rádi, baví je pro děti vymýšlet aktivity, motivovat je k učení.
Pohled ze Švýcarska
Každopádně jsme se spolu s mojí zdejší kamarádkou nedávno shodly, že jsme rády, že toto tady ve Švýcarsku nemusíme řešit. Rodič si může maximálně zvolit, jestli chce dát dítě do soukromé školy. Co se týče státních škol, nemá co jak ovlivnit. Škola a školka je daná místem bydliště. Úroveň státních škol je velmi dobrá a u všech podobná, takže nikdo nemá potřebu se honit za něčím lepším.
Samozřejmě i tady může úroveň kolísat, ale přesunem jinam rodič nic zásadního nezíská. Dobře tady fungují malotřídky – i když je ve třídě třeba jen 14 dětí. Dokonce vím o škole v nedaleké vesnici, kde je ve třídě jen 7 dětí. Ale úřady školu neruší, protože je její provoz neefektivní, ale jsou rádi, protože učitelé se můžou dětem víc věnovat.
Ve Švýcarsku se zapisují už od kolébky, ale z jiného důvodu
Ale nechci, abyste si mysleli, že Švýcarsko je země zalitá sluncem. Sice tady není předzápisová turistika týkající se škol. Ale sehnat místo pro dítě do předškolního zařízení typu jesličky, to je někdy adrenalin, hlavně ve velkých městech. A někteří jsou na čekací listině pro potomka třeba dva roky. Ale nemyslete si, že je že je to kvůli výjimečnosti těchto zařízení. Je to proto, že ve Švýcarsku mateřská dovolená trvá jen 14 týdnů. Pokud se žena nerozhodne zůstat doma s dětmi, anebo nemá zajištěné hlídání babičkami, svěřuje svého potomka do péče soukromých zařízení. A co jsem tak vypozorovala z různých facebookových diskusí, s nadsázkou lze říci, že ženy zapisují potomka do pořadníku na místo už v době jeho početí. Ano, i tak může v praxi vypadat převis poptávky nad nabídkou.
Věřím, že jste z článku pochopili, že nechci nikoho za počínání zmíněné v úvodu odsuzovat. Každý má jiné priority, každý vidí něco jiného v tom, co je pro dítě dobré. Sto lidí, sto názorů. My jsme v rodině toho názoru,základní školství je to o tom naučit se základy a tam by laťka měla být nastavena stejně. A moc nevěříme tomu, že jedna základní škola vyprodukuje Einsteina jen díky svému “zaměření” oproti druhé. A jak to vidíte vy?
