5 důvodů, proč nikdy nebudu úspěšná travel blogerka

Mrkněte se znova na úvodní fotku, a asi vám to bude hned jasné 😀 A pokud ne, tak na řádcích níže rozeberu těchto 5 důvodů trošku podrobněji. Zároveň se tímto článkem se tak trochu vracím k formátu, kterým byl tento blog ze začátku – vlastnímu deníku a zaznamenávání rádoby vtipných a trefných postřehů. A proč jsem vlastně tento styl psaní opustila? No protože jsem chtěla být slavná a úspěšná travel blogerka!

Ale i přes veškerou (marnou) snahu vím, že jí nikdy nebudu a taky jsem postupem času přišla na důvody proč.

1. Můj blog je „kočkopes“

I když jsem si podle všech blogerských pouček našla téma blogu, kterého se držím (tedy už žádné cestování po Švýcarsku smíchané s tvořením – od toho mám svůj druhý blog), tak držet se poučky č.2, tedy najít si své „publikum“, jde docela těžko. Tím, že blog píšu ve třech jazycích jsem si na sebe trošku upletla bič. Nejen tím, že napsat jeden článek zabere logicky 3x víc času než napsat jeden. Ale celkově dá hodně práce snažit se růst (rozumějte získávat followery, lajky, srdíčka, potlapkání po zádech a kdoví co ještě) na třech jazykových frontách. Ale samozřejmě si za to můžu jedině já sama 🙂

2. Nemám na to čas

Přestože od spousty lidí slýchávám: „já tě obdivuju, kde na to blogování bereš čas, když máš tři děti“, tak pravdou je, že já toho času tolik nemám, abych mohla dělat všechno, co je potřeba k tomu mít úspěšný travel blog (a že toho není zrovna málo).

Psaní blogu miluju a chtěla bych jím trávit každou volnou chvilku. Ale to nejde. Mám domácnost, manžela a tři děti, které samozřejmě taky miluju a se kterými bych chtěla smysluplně trávit čas (no dobře, někdy bych se ráda někam třeba na týden odstěhovala, abych mohla hodit „na papír“ všechny myšlenky, co mám v hlavě, ale to prostě a jednoduše nejde).

Někdo by mohl namítnout, že čas na to, co nás baví, se dá najít vždycky. No jasně že jo, je to vždycky jen o prioritách 🙂

3. Nemám tzv. „Instagram husband“

Pokud vám tento termín nic neříká, ráda ho osvětlím. To je drahá polovička, která za vámi běhá s foťákem nebo mobilem, a fotí vás v těch nejlepších pózách na těch nejlepších místech. A vy mezi těmi všemi úsměvy do objektivu ho skrze zuby komandujete, v jakém úhlu vás má ještě vyfotit. A jelikož se vizuální stránka blogování v posledních letech přesunula na Instagram, podle toho dostal tento nový „živočišný druh“ své jméno. Mít takového „Instagram husband“ je nutnost, pokud nemáte peníze najmout si vlastního fotografa. Možná vám to líp osvětlí toto video. (Mmch. doteď mě mrzí, že jsem jako názornou ukázku necvakla tu holku s klukem, co takhle trdlovali v uličkách Alberobella před pobavenými zraky německých důchodců).

Můj manžel ví, že píšu blog, dělám a upravuju fotky na blog, semtam mi edituje mé články z kategorie „ze života ve Švýcarsku„, ale jinak je světem sociálních médií naprosto nepolíbený. Nemá ani Facebook, ani Instagram. Takže když jsem si mu před časem stěžovala, že obě sociální sítě změnily algoritmus a v důsledku toho se mé příspěvky vůbec nemusí zobrazit těm, co mě sledují, vůbec nechápal, o čem mluvím.

Ale co, já mu rozumím. Když se mi on někdy svěřuje s tím, co dělá v práci, taky stejně vždycky nerozumím tomu, co mi všechno povídá. On má svůj obor, ve kterém je specialista a já se nepoženu do toho, abych mu pomáhala zpracovávat analýzy a rozpočty.

Mmch. takto to dopadá, když mě fotí manžel. Ladné pózy? Pche, zapomeňte! On mě radši nepozorovaně vyfotí, když se potřebuju poškrábat na noze 😀

4. Nemám profi vybavení

Docela dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, že fotky z MÉHO mobilu na blog nestačí. Proto jsem se loni po dlouhém rozhodování odhodlala k investici a pořídila si foťák, „bezzrcadlovku“. Tedy není to žádný profesionální stroj, ale k mým účelům bohatě stačí. Jenže nejsem žádný profi fotograf. Netahám s sebou na naše výšlapy selfie tyčku, stativ a objektiv typu „dělo“ a na dovolené s sebou nevozím dron.

Vím, že kdybych si všechny tyhle nezbytné věci pro profi fotografy pořídila, trochu by mě to přiblížilo úspěšným travel blogerům s velmi kvalitními fotkami. ALE!

Už tak se mi stává, že naše výlety a dovolené trávím za displejem foťáku, pár metrů před/za/vedle mojí tlupy, místo abych byla S NIMI a užívala si, jak pozorují třeba hlemýždě na cestě. A čím dál tím víc mě to začíná štvát.

5. Neumím se prodat ani doprošovat

Mám sice spoustu vlastností, ale rozhodně mezi nepatří propagace sama sebe. Já jsem spíš ten typ, co sedí tiše v koutku a modlí se a čeká, než si ho někdo všimne. Já vím, že je to úplně v protikladu toho, jak bych měla vystupovat, ale já to prostě neumím.

Nemám v sobě tu patřičnou míru drzosti, abych sedla k počítači a s klidnou myslí napsala mail s nabídkou spolupráce. Navíc mám panickou hrůzu z toho, že by můj mail mohl někde kolovat po internetu s komentáři o „novodobích žebrácích, co by si raději měli najít poctivou práci“, jak se stalo v nedávné (i v médiích hodně probírané) kauze jednoho influencera a filipínského hoteliéra.

Nechci, aby tento článek vyzněl jako nějaká sebelítostivá lamentace. To vážně ne. Prostě jsou to fakta, se kterými jsem se smířila. A jsem spokojená tam, kde jsem. Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že budu tam, kde jsem teď, nevěřila bych mu.

Mám svůj malý blogerský mikrosvět, podařilo se mi dosáhnout větších či malých úspěchů, jejichž význam je důležitý tak maximálně pro mě nebo „mou“ blogerskou komunitu. Ale to mi ke štěstí stačí.