Jak jsem poprvé darovala krev ve Švýcarsku

Než jsme se přestěhovali do Švýcarska, chodili jsme s manželem darovat krev vcelku pravidelně. Chtělo by se mi napsat, že to bylo z ryze ušlechtilých důvodu, protože nás hnal pud zachraňovat naší krví lidské životy. Ale budu k vám upřímná: bylo to ze zečátku spíš proto, že Zákoník práce člověku umožňoval provádění odběrů v pracovní době, tedy aby dárci krve bylo poskytnuto pracovní volno s náhradou mzdy jak na cestu k odběru, odběr samotný i zotavení po odběru. Což logicky znamenalo den volna nad rámec dovolené, který se vždycky hodil.

Jo, a taky jsem konečně chtěla znát svou krevní skupinu, kterou mi doposud české zdravotnictví i přes mé několikeré dotazy úspěšně tajilo.

Naposledy jsem byla darovat krev ani ne měsíc před naším stěhováním do Švýcarska. A poprvé ve Švýcarsku docela nedávno, ke konci letošního června. Možná se ptáte, proč jsem se k tomu k tomu dokopala až po tak dlouhé době, takřka po pěti letech. Odpověď je vcelku jednoduchá – nejdřív jsem byla těhotná, potom jsem několik měsíců kojila a pak už jsem na to jednoduše zapomněla. A i když jsem si zjistila, kde je u nás nejbližší místo odběru, tak na to nikdy nebyl čas. Respektive i když jsem ten čas měla, přišlo mi nemyslitelné, abych se na odběr dostavila s všetečným batoletem v závěsu.

A najednou to bylo tady! Samo, nečekaně, neplánovaně! Šly jsme s naší malou na zmrzku, když měli kluci trénink, a ani jsem nevěděla jak, ale najednou jsem byla o půl litru krve chudší. Procházely jsme totiž náhodou kolem místa, kde se odběr krve provádí, a mně nenapadlo nic lepšího, než se tam jít rovnou zeptat.

Ale ještě než se dostanu k tomu, jak to probíhalo tady ve Švýcarsku, dovolím si malou vsuvku s popisem, jak svého času probíhaly odběry v Praze.

Praha – Krč, 2006 – 2014

Nevím, jestli jste někdy darovali krev v Krčské nemocnici, a taky nevím, jestli se tam za těch pět let, kdy jsem tam byla darovat krev naposledy, něco změnilo. Ale jedinou pozitivní věcí, na kterou si dokážu vzpomenout, byly milé sestřičky při samotném odběru. Jinak to byl pro mě vždy zvláštní zážitek.

Odběry probíhaly každý všední den vždy od sedmi od rána. Takže je asi každému jasné, že kvůli zmíněnému nároku na den volna se do Transfúzního centra většina dobrovolných dárců nahrnula většinou v pátek ráno, aby si pak udělali prodloužený víkend (ano, přiznávám, ani my jsme nebyli výjimkou). Samozřejmě čím dřív, tím líp. Když jsme několikrát udělali tu chybu a přišli přesně na sedmou, tak už se před dveřmi do budovy vlnila fronta čítající několik desítek hlav.

Když už jste se po několika desítkách minut ve frontě dopracovali aspoň za vstupní dveře, museli jste si pod bedlivým dohledem „paní vratné“ nazout modré igelitové návleky na boty a v nich se opět ve frontě, která se i přes veškerou snahu vlekla šnečím tempem, došoupat k „registraci“. Pak následovalo vyplnění dotazníku, kontrolní odběr krve a „výslech“ u paní doktorky. Včetně měření tlaku a vaší váhy. Když jste se pak tedy dopracovali k odběru, bylo kolikrát i deset hodin dopoledne. Takže vcelku slušný zabiják času.

Švýcarsko, 2019

V porovnání s tím, co jsem zažila, mi přišel odběr ve Švýcarsku až bleskurychlý. Ani ne za hodinku jsem byla venku. A nebylo to proto, že bylo úterý, před šestou večer. Právě naopak. Člověk by tady čekal nával zrovna v tuto dobu, kdy se lidé vracejí z práce. Ve Švýcarsku totiž nemáte nárok na den volna, darovat krev chodíte ve svém volném čase. Proto bývají časy odběrů spíše v odpoledních až večerních hodinách. Termín odběru si můžete domluvit předem online, telefonicky nebo e-mailem, abyste nemuseli zbytečně čekat (ach, ta švýcarská efektivita 🙂 ).

Ve Švýcarsku taky samozřejmě probíhá vyplnění a nezbytná kontrola dotazníku, kontrolní odběr krve a měření tlaku. Vše ale šlo jako na drátkách, a hlavně, ve strašně příjemném duchu. Tedy pravda, při zkoumavém dotazu doktorky, zda jsem něco odpoledne jedla, jsem mírně znejistěla. To proto, že v Praze se muselo chodit na lačno a před odběrem vám maximálně nabídli Tatranku. A tak jsem přiznala meruňky a meloun k odpolední svačině (nic jiného než ovoce se mi v tehdy probíhající vlně veder jíst nechtělo) a dostatečný pitný režim, načež jsem byla odměněna spokojeným pokýváním hlavy.

Kontrolní odběr krve byl jenom z prstu, což jsem kvitovala s povděkem. Ještě změřit tlak a puls a pak už hurá bez zbytečného čekání na polohovací křeslo.

Napíchnutí žíly bylo záležitostí okamžiku, a pak už jsem asi pět minut střídavě sledovala speciální sáček plnící se mou krví, výzdobu odběrové místnosti a malou, která v klidu seděla na židli a spokojeně si kreslila propiskou s logem Švýcarského červeného kříže, kterou jsem pár minut předtím dostala jako dárek „na uvítanou“.

Po odběru jsem byla nasměrována do místnůstky s občerstvením. Mohla jsem si vybrat z několika druhů sendvičů a nealko nápojů (hej, ty historky o červeném víně po odběru jsou jenom pověra, či co? :O ). No a taky jsem si mohla dát zmrzlinu. Toho se ale ujala malá. Vždyť na zmrzlinu jsme přece původně šly, ne? 😉

(Pokud si dobře pamatuju, v Krči jsme po odběru dostali dvě nožičky dietních párků s hořčicí, rohlík nebo chleba, sardinky v konzervě, lentilky a čokoládu).

Po několika dnech mi do schránky přišel průkaz dárce krve a za dalších pár dní ručně psané přání s poděkováním od vedoucího místního odběrového místa. To mě vážně potěšilo, možná víc jak Janského plaketa za deset odběrů, kterou mám někde doma v šuplíku.

Na závěr si dovolím pár informací o tom, za jakých podmínek můžete darovat krev

• cítíte se zdraví
• při prvním odběru je vám mezi 18 a 60 lety
• vážíte alespoň 50 kilo
• máte aspoň hodinu čas
• máte s sebou doklad totožnosti

Před odběrem byste také měli dbát na dostatečný příjem vody (alespoň litr), můžete si dát lehkou svačinu a před a po odběru byste se měli vyhnout tělesné zátěži.

Více informací najdete na www.ichspendeblut.ch