Ne, opravdu jsem neudělala gramatickou chybu, když jsem ve slově „vyrazily“ napsala na konci „y“. Vyrazily jsme totiž na lyže do Adelbodenu jen já a naše nejmladší, zatímco mužská část osazenstva naší rodiny vyrazila na tradiční lyžovačku do rakouského Flachau.
Sem totiž tatínci berou jen ty ratolesti, které umí obstojně lyžovat. Jelikož naše nejmladší do této kategorie ještě nespadá, „nezbývalo“ mi nic jiného, než si zorganizovat separé holčičí dovolenou. A myslím, že ta se nám (až na chvilkovou zradu počasí) velmi vyvedla.
Adelboden
Vyrazily jsme do našeho oblíbeného zimního střediska Adelboden. Toto jsme objevili jako první, když jsme ve Švýcarsku poprvé vyrazili na lyže. A i když se snažíme objevovat nová místa na lyžování, pravidelně se sem vracíme, a to i v létě na turistiku.
Hotel Bristol
Ubytování jsem nám našla v příjemném hotelu Bristol (jen tak na okraj, toto není žádný sponzorovaný příspěvek, nikdo mi nezaplatil, aby tady hotel Bristol vychvalovala). Tento hotel jsem si vybrala pro to, že má ideální polohu přímo v centru Adelbodenu a je odsud doslova jen pár kroků k lanovce na Tschentenalp a taky na místo srazu lyžařské školy, kam jsem zapsala naši malou.*
*ano, z čistě prozaického důvodu, aby se naučila dobře lyžovat a abych ji mohla příští nebo přespříští rok poslat také lyžovat s tatínkem do Flachau 😉
No ale zpátky k hotelu. Není to žádný „Kinderhotel“, kde by vám zabavili dětičky od rána do večera a vy byste mohli v klidu užívat zimní radovánky. Ba spíš právě naopak. Do té doby, než mě na jeden den přijela navštívit kamarádka se svými dvěma dcerami, tak byla naše malá jediným dítětem v hotelu. Ale nestěžovala si. Myslím, že si užívala té pozornosti, které se jí tak dostávalo, a také skvělého servisu, zejména v restauraci. À propos jídlo! Tak to byl teda absolutní hřeb našeho pobytu v hotelu Bristol! Na večeře, které trvaly minimálně hodinu a půl, jsem se každý den velice těšila (ano, čtete správně, alespoň hodinu a půl, protože večeře o třech chodech a navrch dezert! ). I po tom, co jsem zjistila, že abych lépe zapadla, měla jsem si vzít alespoň perlový náhrdelník a na každý den jiný kašmírový svetřík nebo hedvábnou halenku 😉
Lyžařská škola Adelboden
Jak jsem zmínila, pro naši malou jsem měla zaplacenou kurz v lyžařské škole. Kája už na lyžích stála, loni dokonce už nebojácně sjížděla dětský svah v nedalekém středisku Engstligenalp a hrdě se vyvážela na dětské pomě, ale chtěla jsem, aby si základy pořádně upevnila. A ano, samozřejmě jsem tímto chtěla získat pár hodin lyžování jenom sama pro sebe!
Když jsme se v pondělí ráno dostavily na místo setkání, byla ve mně malá dušička, protože najednou bylo všechno špatně. Malá nechtěla mít kolem krku plastikovou taštičku se svými údaji, špatně seděly (jindy samozřejmě perfektně padnoucí) rukavice, nemohla jsem ji vyfotit atd. No jasně, měla strach, nevěděla, co ji čeká, až všichni společně nasednou do toho velkého červeného autobusu…a ve mně byla taky malá dušička a začaly mě přepadat obavy, jestli jí tímto „příměstským táborem“ nezpůsobím duševní újmu a traumata, která bude řešit do konce života! Naštěstí instruktoři byli skvělí, s dětmi to evidentně uměli.
Co mě ale překvapilo, bylo to, že výuka neodpadla ani v tom šíleném nečase, tedy větrné a sněhové bouři Lolita, kvůli které nejezdily v celém areálu vleky. Ale dětem evidentně to větrné počasí, které v nížinách kácelo stromy a převracelo návěsy nákladních aut, evidentně vůbec nevadilo. Pro ně prostě sněžilo. A když sněží, tak je to prostě zábava, no ne?
Největší „highlight“ kurzu byly samozřejmě páteční závody malých lyžařů, odkud si malá přivezla krásnou medaili.
Lyžování a sáňkování na Tschentenalp
Sotva jsem v pondělí malou odevzdala do rukou lyžařských instruktorů (a zbavila se tísnivého pocitu, že jsem jí zapomněla dát na cestu Kinedryl), vydala jsem se lyžovat na Tschentenalp. Toto malé středisko s pár sjezdovkami je známé spíše kvůli „Schlittelparku“ – tedy sjezdovkám upraveným na sáňkování. Takže dopoledne jsem si tady v klidu zalyžovala, a odpoledne jsem sem vyrazila s malou sáňkovat. I když jsme vždy volily tu nejlehčí modrou trasu, měly jsme kolikrát co dělat, abysme naše sáňky ubrzdily a nevysekaly se.
Výlet mimo sjezdovku – Tropenhaus Frutigen
Ve středu odpoledne se jít sáňkovat nedalo, protože sjezdovky byly stále kvůli špatnému počasí uzavřené, a tak jsme vymyslely náhradní program, návštěvu Tropenhasu ve Frutigenu. Když jsme tady byli naposled, byla naše malá ještě hodně malá na to, aby si návštěvu pořádně užila, ale teď bylo načasování návštěvy myslím perfektní.
Lyžování Geils – Hahnenmoos – Bühlberg
Ve čtvrtek jsem díky známým z naší vesnice, které jsem tady potkala (a jejichž dcerky byly s naší malou taky v lyžařské skole), měla možnost objevovat sjezdovky i na té straně lyžařského areálu, kde jsme ještě nikdy nelyžovali. Vždycky jsme totiž měli koupený skipass jen do „fialové zóny“ oblasti Chüenisbärgli-Sillerenbühl, což nám bohatě stačilo, abychom se v lyžování prostřídali a abychom byli stále relativně na dosah dětskému vleku v Bodenu.
Tentokrát jsem měla ale koupený skipass na celou oblast Adelboden-Lenk, abych se taky mohla zajet podívat na Geils, kde měla lyžařská škola svoji základnu.
Ve čtvrtek a v pátek jsem tedy brázdila sjezdovky okolo Hahnenmoos (pokud vám ten název něco připomíná, vaše tušení je správné. Každý rok na začátku ledna se tady totiž jede závod světového poháru v alpském lyžování).
Musím říct, že jsem tady byla coby lyžař-amatér-a-samouk úplně nadšená. Široké mírné sjezdovky, úžasné výhledy na druhou stranu údolí do Lenku, kde jsme byli lyžovat loni. prostě naprostá paráda. Teším se, až sem vezmeme kluky, protože je tady i sjezdovka „Funslope“ se zábavnými prvky.
Musím říct, že jsme si naši dámskou jízdu skvěle užily. A mám v plánu ji příští rok zopakovat! A co vy? Jaké jste měli lyžařské prázdniny?
