Kinderrucksack, aneb jak jsme se chtěli družit se Švýcary

Teda aby nedošlo k mýlce, to manžel chtěl, já jsem v tom nevinně! 😉 Nicméně podezření o jeho záměru jsem pojala, když jsem naposledy před odjezdem na dvoudenní hokejový turnaj do Engelbergu kontrolovala ledničku a uvědomila si, že v ní chybí láhev Tatranského čaje. Pro ty, kdo neví, co Tatranský čaj je: název je značně matoucí, protože se jedná o bylinný likér o obsahu 52% alkoholu (někdy více, někdy méně, podle druhu, jaký koupíte). Tatranský čaj pochází od našich východních sousedů, protože je to tradiční nápoj slovenských horalů, kteří se po návratu domů z hor pravidelně zahřívali nápojem, který byl kombinací čaje, výluhu z bylinek a silné lihoviny. *

Chápala jsem manželův záměr: dvoudenní turnaj, kde jsme my rodiče měli trávit hodně času společně na zimním stadionu sliboval spoustu příležitostí ke sbližování s našimi švýcarskými protějšky. A tak manžel naplánoval akci „integrace po česku“.

Ta vypukla tedy v jeden listopadový sobotní podvečer. My i ostatní rodiče už jsme byli kapánek unavení po brzkém ranním vstávání, cestě do Engelbergu a taky skoro nekonečným zmrzáním na zimním stadionu. V pauze mezi zápasy, kdy už morálka dospělých fanoušků klesala na bod mrazu, manžel najednou začal nenápadně vytahovat z dětského batohu plastové štamprlky a začal je distribuovat okolo sedícím. V tom okamžiku se na něj soustředily pohledy rodičů u našeho stolu a všichni čekali, co se bude dít. Chvilka napětí netrvala dlouho – manžel totiž vzápětí z dětského batohu (tedy Kinderrucksack), který jsme tahali všude s sebou, vytáhl černou půllitrovou láhev s nevinným nápisem „Tatratea“ a začal z ní rozlévat do připravených štamprlí. Každému jen tak trošku, jako na degustaci, v duchu hesla „dobrého pomálu“ (a taky měl myslím obavu, jestli by větší dávka Švýcary nepoložila). Asi nemusím popisovat ty jiskry, které se všem najednou objevily v očích, když zjistili, že nevinně se tvářící Tatratea zase tak nevinný není. A dokáže pěkně zahřát.

A tak se stalo, že u stolu sedící rodiče začali spiklenecky pomrkávat na ostatní rodiče hráčů našeho týmu, kteří šli právě okolo: „Pojď pojď, Petr má něco dobrého v batohu, pojď ochutnat“. Celé se to opakovalo několikrát: počáteční nedůvěra, první loknutí, překvapení v očích, spálené hrdlo, pomlaskávání a nakonec uznalý pohled a poplácání po ramenou. Nevím, jestli jako pochvala za tu dobrotu, anebo za odvahu vytáhnout flašku na dětském turnaji a navíc před místní restaurací.

Každopádně stalo se to, co manžel očekával, že se stane. Švýcarským rodičům se začaly pomalu obrušovat hrany a začali projevovat náznaky jakés takés spontánnosti a srdečnosti.

Večer jsme ještě zakončili v hotelovém baru, kde se otočilo pár rund piv a koktejlů a šlo se spát (přeci jen turnaj se konal i další den). Následující ráno jsme se všichni zdravili se spikleneckými úsměvy a vroucně vyslovenými přáními, že by se taková akce mohla v budoucnu zopakovat (jen ty dvě maminky, co stály zkroušeně s láhví coca-coly v ruce, nejspíš tento názor nesdílely).

Což o to, právě to jsme měli v plánu během jarních prázdnin, kdy jsme měli vyrazit na turnaj do Neratovic a ukázat našim švýcarským protějškům půvaby české pohostinnosti (a samozřejmě krásy naší vlasti), ale pandemie koronaviru nám zhatila naše plány. Ale pevně doufáme, že se taková akce zase brzo zopakuje (i se všemi detaily 😉 ).

Nicméně Kinderrucksack se stal v našich kruzích pojmem a od té doby pokaždé, když je nějaká hokejová akce, tak se všichni zúčastnění poohlíží, zda s sebou máme náš oblíbený modrý Kinderrucksack.

*Toto není žádná reklama na Tatratea. Úvodní odstavec je jen popisek, kdyby někdo nevěděl, o co se jedná!