Nevím, jak to máte vy, ale já mám červené bobule jeřabin spojené s podzimem. Respektive spíš se začátkem školního roku, kdy v prvním roce školní docházky mou cestu z domova ke škole lemovala právě jeřabinová alej. Proto mě překvapilo, když jsem minulý týden viděla jeřáb ptačí (tak se totiž tento strom správně jmenuje) obsypaný oranžovočervenými bobulemi. „Vždyť je teprve začátek srpna!“ pomyslela jsem si. „Jak to, že jsem si nikdy dřív nevšimla, že ty plody zrají už takhle brzo?“
Došlo mi, že tento jev se stává v životě velmi často. Věci kolem nás nevidíme, nebo nechceme vidět. Míjíme je bez povšimnutí a bereme za samozřejmé, že se objeví v daný čas. Pokud jindy (nebo vůbec), připadá nám, že je asi něco špatně. Smutné je, když si nedokážeme uvědomit, co je vlastně špatně.
Proto si myslím, že je důležité mít oči nejen otevřené, ale naučit se jimi pořádně dívat a všímat si i zdánlivých maličkostí. Pak i tyto drobnosti můžou evokovat třeba příjemnou vzpomínku právě tak, jako se to stalo mně.
