OK, lidi, dlouho jsem přemýšlela, jestli napsat příspěvek o dalším závodě, kterého jsem se tady ve Švýcarsku zúčastnila. Ale vzhledem k tomu, že minulý příspěvek o Emmenlaufu, o kterém jsem tady psala, měl docela úspěch, přeci jenom se s vámi o své zážitky podělím.
O účasti na Burgdorfer Stadtlaufu (jednoduše přeloženo běžeckém závodě v Burgdorfu :)) jsem snila od minulého roku, kdy jsem v devátém měsíci těhotenství listovala místními novinami a viděla úžasné fotky z tohoto závodu.
Když jsem se s nápadem zúčastnit se závodu v Burgdorfu svěřila kamarádce Sylwii, dopředu mě varovala, že to bude těžké. Hodně těžké. A ona že letos rozhodně nepoběží, protože jí to loni stačilo. Pod vlivem tohoto varování jsem se nepříhlásila na hlavní, desetikilometrový závod, ale pouze na kratší, tj. pětikilometrovou trasu.
Dětské běhy
Ještě před závody dospělých se konaly dětské běhy, kam jsem opět přihlásila oba naše kluky. Na rozdíl od Emmenlaufu neběželi ve stejné kategorii, ale každý ve své. Mladší děti závodily s rodiči, takže to byl pro mě takový čtyřistametrový trénink na rozehřátí. Škoda jen, že se u této kategorie oficiálně neměřil čas, protože na rozdíl od Emmenlaufu náš junior nasadil pěkné tempo a ruku v ruce jsme doběhli třetí! Potom běželi starší kluci. Po zhlédnutí úspěchu mladšího bratra náš starší prohlásil, že on se to teda pokusí vyhrát, a tak se na startu postavil do přední řady. A na předních místech se udržel i po celých 650 metrů závodu – a doběhl také třetí! Asi nemusím psát, jak ohromně pyšná jsem na něj byla (a pod dojmem tohoto úspěchu jsme ho pak v následujícím týdnu přihlásili do atletického oddílu :))
Pak jsme asi hodinku čekali v příjemném stínu historických domů (jinak bylo asi 30 stupňů) na můj závod. A těsně předtím jsem si musela vyslechnout dobře míněné rady, že nemám skončit hůř jak třetí, abych nepokazila čest rodiny! Ehm, díky hoši, to rozhodně povzbudilo! Tak jsem se zařadila asi doprostřed startovního pole a čekala na výstřel startovací pistole.
 |
| Selfie s Cooly |
Můj závod
První kilometr byl super, protože se běželo z kopce. Myslím, že jsem dokonce zaběhla svůj rekord. Kdyže jsem viděla čas 4:23min/km, myslela jsem, že se moje nové Runtastic hodinky, pokazily ještě v záruce. Zároveň mi začalo v hlavě blikat červené světýlko, že běžím moc rychle a tohle tempo rozhodně nemůžu udržet, a co hůř, ani udýchat! Což se taky stalo. Naštěstí moje krize přišla až po tom, co naše trasa vedla přes vestibul a restauraci hotelu, kde nám k běhu hrála živá hudba. Snad návštěvníkům restaurace při pohledu na dýchavičné zpocené rudé cosi nezaskočil kus koláče a neudusili se kávou. Ale po té, co jsem si na třetím kilometru zažila první krizi, se mi po občerstvení vodou běželo zase chvíli dobře.
| Kdo mě najde? |
Už jsem psala, že první kilometr jsme běželi z kopce. Z toho logicky vyplývá, že poslední kilometr se běžel do kopce. A ne ledajakého. Cíl se totiž nenacházel na Kronenplatz, odkud jsme startovali, ale až o několik stovek metrů dál a výš, na nádvoří hradu. A hrady obvykle stávají na kopci, že? Asi 150 metrů před cílem jsem zahlédla manžela a děti, jak mi fandí. Oba malí bězci mě dokonce povzbuzovali tím, že ten kopec chvíli běželi se mnou. Jak milé. Ještě jsem naštěstí měla sílu se na ně usmívat a mávat a tvářit se, že je se mnou naprosto všechno v pořádku, i když jsem věděla, že další krize se neodvratně blíží.
| Úsměv? Brzo přejde! |
Běžím(?) do cíle…
V okamžiku, kdy jsem proběhla první hradní branou a ocitla jsem se z dohledu mých věrných fanoušků, výrazně jsem zpomalila. Volně přeloženo: asi 100 metrů před cílem jsem přešla z běhu do chůze. To se fakt nedalo. Začal se mi zvedat žaludek a já si představovala, jaké to bude, až zkolabuju těsně před cílem. Nakonec jsem se trošku vyhecovala a posledních 30 metrů jsem se opět pokusila běžet. Kupodivu to šlo. Ale v okamžiku, kdy mi těsně za cílovou linií odepínali ze startovacího čísla měřící čip, začaly se mi rychlým tempem v krku hromadit žaludeční šťávy. Ještě jsem měla sílu odpotácet se pod nedaleký strom, kde jsem se sesunula do dřepu. S hlavou mezi koleny jsem seděla několik minut, než se mi žaludek i puls uklidnili, a já jsem si uvědomila, že jsem si v cíli zapomněla vypnout měření času na svých hodinkách, takže ani nevím, v jakém čase jsem skončila svoje utrpení.
Abych to zjistila, na to jsem si musela počkat až domů, kde jsem nevěřícně hleděla na čas: 27:04,4min!
Skončila jsem 12. ve své kategorii (ze 30)!!
a 28. mezi ženami (ze 106)!!!
Místo žaludečních šťáv se ze mě začaly vyplavovat endorfiny a já si řekla, že příští rok tu desítku určitě zvládnu! Tak mi držte palce, ať mě mé nadšení neopustí!
Pokud nechcete přijít o nejnovější příspěvky na mém blogu, staňte se jeho pravidelným čtenářem a zaregistrujte se v pravém horním rohu této stránky. Děkuji. Nezapomeňte mě také sledovat přes Facebook, Pinterest,a Instagram.
A samozřejmě se těším na všechny vaše komentáře!
