Život v zahraničí: O přátelství

Asi je přirozenou vlastností člověka najít si sobě přátele a spřízněné duše. S dobrými přáteli můžete sdílet svá nejhlubší tajemství i ty nejtrapnější historky. Naši přátelé pro nás znamenají náš svět, naši bezpečnou bublinu. Ale co se s těmito přátelstvími stane, když se přestěhujeme do jiné části světa?

Hledat přátele jako introvert je těžké i ve vlastní zemi

Jediná parta, do které jsem na několik let v dětství patřila, byl Skaut. Ale i když jsme trávili spoustu času na schůzkách, výpravách a na táborech a zažívali jsme nejrůznější situace, nikdy jsem tady žádnou velkou kamarádku na celý život nenašla (zato první lásku ano 🙂 ).

Ve škole, myslím tím hlavně na osmiletém gymplu, jsem se dostala do kolektivu vrstevníků, které jsem potkávala každý den a postupně jsme se poznávali. Myslím, že jsem se snažila vycházet a bavit se všemi, se kterými jsem našla dostatečnou míru sympatií a kteří byli (díky širokému spektru mých zájmů) aspoň v něčem moje krevní skupina. Ve třídě jsem nikdy nepatřila do žádné skupiny „třídních hvězd“. Ba spíše naopak (a dodnes moje velké díky patří naší třídní profesorce, které skvěle vyřešila situaci, když někoho bavilo mě několik týdnů šikanovat).

Vždycky jsem tedy měla spíš jednotlivé kamarádky, se kterými jsme měly společné zájmy nebo pohled na věc. Měla jsem skvělou kamarádku na gymplu, se kterou jsme mohly prokecat a propařit noci, další, se kterou jsme vyrážely na fotbalové a hokejové zápasy, s další kamarádkou jsem se potkala na vysoké, další jsem našla v mé první „pořádné“ práci v bance, další v partě manželových spolužáků z vysoké školy, další v příbuzenstvu, další krátce před naším stěhováním. Každá z těchto kamarádek je pro mě něčím výjimečná. Byli jsme zvyklé spolu trávit víkendy, jezdit na různé výlety, ale najednou jsme se stěhovali do Švýcarska.

Hledání přátel v zahraničí je náročný, ale obohacující proces

Najednou se ocitnete jste v cizí zemi, kde nikoho kromě svého manžela neznáte. A ještě navíc jste v zemi, jejíž obyvatelé jsou známí tím, že nejsou úplně otevření a kde navazování přátelství je docela náročné, protože místní mezi sebe hned tak někoho nepřijmou (a ještě navíc, když nevládnete jejich jazykem).

Myslela jsem si, že když se člověk do zahraničí stěhuje s dětmi, bude integrace a nalezení kamarádek mnohem jednodušší, protože se může seznamovat přes děti. Ať už na hřišti, anebo při jejich kroužcích. Ale brzy jsem zjistila, že i tady může člověk narazit. Místní maminky už se přeci jenom znají, už měly čas vytvořit si mezi sebou opravdová přátelství ještě předtím, než jste mezi ně přišla vy. Smějí se spolu, vídají se i mimo dětské hřiště, vyrážejí na tahy. K vám jsou samozřejmě velmi milé, můžete se spolu bavit o dětech, ale nic moc osobního. Člověk cítí, že mezi ně prostě nepatří (a co hůř, že nikdy patřit nebude). Snažila jsem se to nebrat osobně, ale stejně o sobě člověk začne pochybovat a pořád se sám sebe ptá, co ještě můžete udělat, aby vás vzaly mezi sebe.

Musela jsem se smířit s faktem, že vytvořit si přátele mezi místními v nové zemi chce čas. Spoustu času. Někdy je to vyčerpávající, zvláště pak, když víte, že musíte být pořád „v pohotovosti“ kvůli nedostatečné znalosti jazyka. Že nemůžete být na 100% sama sebou, abyste druhou stranu nevyděsili (neplácli nějakou hloupost, neudělali nevědomky nějaké faux pas). Prostě stokrát nic umořilo vola. Ale ono to přijde. Dříve nebo později, věřte mi! A u mě to přišlo!

Trvalo mi to ale dobře čtyři roky, no možná i těch pět, než jsem mohla prohlásit několik Švýcarek za svoje kamarádky. Poznala jsem to díky několika menším či větším gestům, které si myslím, že mezi sebou dělají jen přátelé (o co přesně se jednalo, o tom možná napíšu jindy 😉 ). A díky Bohu za to! Jsem za to neskonale vděčná!

Trocha štěstí na lidi nikdy neuškodí

No ale abyste si nemysleli, že jsem se tady celých pět let trápila bez kamarádek, a neměla se komu svěřovat se slastmi a strastmi života. Tak to rozhodně nebylo.

I když jsem do Švýcarska jela s tím, že nechci vyhledávat žádné lidi z Česka (protože jsem se nechtěla s někým kamarádit jen proto, že nás osud zavál do stejné země), tak co čert nechtěl, asi za dva měsíce po našem nastěhování jsem na jediném kopci široko daleko, kde se ten den po bohaté sněhové nadílce vypravili všichni sáňkovat, uslyšela češtinu. A tak jsem potkala Pavlínu, kterou jsem vám na blogu už taky představila v tomto rozhovoru a která se pro mě v našich začátcích stala neocenitelnou studnicí informací (a ne, neskamarádila jsem se s ní jenom kvůli tomu 😀 ).

O pár měsíců později jsem na kurzu Mu-Ki Deutsch poznala Sylwii z Polska. Díky kurzu se zlepšovala naše úroveň němčiny (no dobře tedy hlavně moje, protože Sylwia byla ve Švýcarsku o rok dýl než já a ještě navštěvovala jiný kurs). Kromě kurzu jsem se postupně začaly setkávat na společných procházkách s dětmi, na běžeckých závodech a taky na společných večeřích v Café Fischer v Ersigenu.

Další skvělou kamarádku jsem získala díky svému blogu! K tomu se taky váže pěkná historka. Vlastně jsem dřív než Radku znala jejího přítele, protože s několika dalšími spoluhráči pískal zápasy fotbalového turnaje našeho Dominika. To bylo někdy v roce 2016. A až tak o rok později se mě Radka osmělila skrz blog oslovit a zjistily jsme, že se tak trochu nepřímo už známe 🙂 A že toho máme hodně společného. Díky Radce jsem poznala i několik dalších Češek, se kterými se čas od času scházíme na pokec. Přiznávám, je to občas velká úleva řešit naše „problémy“ a situace v rodném jazyce.

Ale určitě to není tak, že mi zdejší kamarádky kompenzují ty, které jsem nechala v Česku.

Jak náročné je udržovat přátelství na dálku

Když jsme se stěhovali, bála jsem se, jestli o svoje dosavadní české kamarádky nepřijdu, jestli spolu dokážeme zůstat v kontaktu. Neměla jsem totiž tehdy ani Facebook, protože jsem ho považovala za ztrátu času (ach, mé staré já 🙂 ). Bála jsem se, že se naplní rčení: „sejde z očí, sejde z mysli“.

Nakonec to byly právě tyto kamarádky (a i rodina, abych jim neupírala zásluhy), které mi pomohly překonat první rok a možná i dva tady ve Švýcarsku. Stěhovali jsme se na konci října, a už v dubnu u nás byla na návštěvě první kamarádka (a to dokonce ta „nejnovější“, s kterou jsem navázala přátelství relativně nedávno před stěhováním), v srpnu přijela další s rodinou, a pak další… A já jsem jim za to moc děkuju.

Na druhou stranu, cesty přátel se v životě přirozeně rozcházejí, to mi bylo jasné. A bohužel existují i taková přátelství, která nevydrží. A není to nutně proto, že jste se přestěhovali do zahraničí. Možná by nevydržely, ani kdybychom zůstali v Česku. Lidé se vyvíjí, stárnou, mění se jejich koníčky, vydávají se různými cestami, potkávají jiné lidi, takový je prostě život.

Moje rada na závěr

Nenechte se převálcovat marnivostí a ublížeností. I když víte, že teď je na řadě vaše kamarádka, aby se vám ozvala, ale vy na ni právě myslíte, a víte přesně, že to co se vám právě děje, byste chtěli sdílet zrovna s ní, nebo si na ni jen v daný okamžik vzpomenete, jak se asi má a co asi dělá, udělejte první krok vy. Zvedněte telefon nebo napište zprávu, to je jedno.

Nemusíte se nutně s někým kamarádit jen proto, že je z Česka. Já vím, touha popovídat si v rodném jazyce a může být velmi lákavá. Ale nejdřív si odpovězte na otázku, jestli byste se s dotyčným bavila v Česku, kdyby vás nespojoval právě jen život v zahraničí.

Ale to je jen můj pohled na věc, je to na každém, jak se v dané situaci či životě zachová a pro co se rozhodne. Já budu moc ráda, když mi dáte vědět, jak se vám daří udržovat vaše přátele, ať už žijete nebo nežijete v zahraničí.