Život je jako jezdit na kole. Abyste udrželi rovnováhu, musíte šlapat.

Tento citát není z mojí hlavy, ale je na deskách mého deníku, který jsem si po mnoha letech rozhodla opět psát. Ale k tomu se ještě dostanu. Asi je vám jasné, že tento článek bude jiný než ostatní. A to hlavně kvůli tomu, co se teď kolem nás děje. Slovo „koronavirus“ je skloňováno ve všech pádech a současná situace ovlivňuje všechny z nás, i ty, co si to ze začátku ani nechtěli připustit (a ano, řadím se mezi ně).

Ale tím neříkám, že bych situaci brala na lehkou váhu, to vůbec ne. Pečlivě každý den už několik týdnů sledujeme švýcarská a česká média. A i když jsem pod jejich vlivem nedělala žádné „křečkovací“ nákupy, přeci jen jsem se ujišťovala, že doma máme dostatek věcí dlouhodobé spotřeby. A to nejen rýže, těstovin a toaletního papíru, ale třeba tablet do myčky, papírových kapesníků nebo pracího gelu. Takže jsme jen čekali, kdy „to“ přijde k nám.

Klíčový byl u nás pátek. „Příhodně“ to byl pátek 13. (jaká ironie osudu). To jsem měla potřebu vypsat se ze svých myšlenek na Facebooku. Tady je můj příspěvek, pro ty, co nemáte Facebook.

Do toho odpoledne přišlo oznámení, že se od pondělka zavírají školy. Opět to na mě padlo a zase se mi chtělo brečet. Netrpělivě jsem vyhlížela manžela, až přijde z práce a já si budu moct jít zaběhat a pokusit se ty těžké myšlenky nějak setřást. Nečekala jsem, že to půjde tak snadno. Pustila jsem si totiž do uší nový díl podcastu Linka od Kovyho a Terezy Salte (za to, že se ze mě stal závislák na podcastech můžeš ty, Evi!!! 😉 ) a já jsem se tlemila jak debil celou dobu. Fakt jsem lidem, které jsem potkávala (a které jsem obíhala z bezpečné vzdálenosti) musela připadat jak postižená, protože jsem co chvíli vyprskla smíchy. A já jsem se díky tomuto proběhnutí hodila zase na chvíli mentálně do pohody.

V sobotu už byl prvotní šok vstřebán a já už jsem pomalu spřádala plány, co budu s dětmi doma těch několik týdnů dělat. I když si děti budou muset dělat úkoly do školy, rozhodla jsem se, že s nimi nechci sedět celou dobu zavřená doma. Věřím tomu, že příroda je to nejlepší hřiště. Dokud neomezí volný pohyb osob, mám v plánu prozkoumávat „obyčejné“ místní stezky, na které kolikrát nebyl čas se vydat a kde člověk nemusí potkat ani živáčka.

V neděli jsme vyrazili na kolech do Solothurnu. Sami. Stranou od lidí. A přitom spolu. A na zpáteční cestě jsem se rozhodla, že si budu zase psát deník. Nejen takové rodinné střípky ze života s předpuberťáky, které tady s vámi občas sdílím. Ale svoje pocity a myšlenky. Protože myslím, že tato situace je pro naši společnost naprosto výjimečná, něco, co jsme si nikdy nedokázali představit, že přijde. Náš život se mění z hodiny na hodinu. Jsme v situaci, ve které nikdo z nás nikdy předtím nebyl. Každý se ji snaží zvládnout, jak nejlépe dokáže.

V pondělí, kdy byl konečně vyhlášen nouzový stav pro celé Švýcarsko, a ne jen pro jednotlivé kantony, nás tato zpráva ani moc nerozhodila. Vlastně jsme to čekali. A jelikož jsme celou dobu pečlivě sledovali, co se děje v Česku – a Česko bylo se svými opatřeními hodně napřed oproti Švýcarsku – měli jsme jakoby čas se s tím vyrovnat. Měli jsme už za sebou tři společné dny, které jsme strávili bez nějaké ponorkové nemoci.

Dneska si půjdou kluci do školy pro materiály k výuce (ne hromadně, ale v daných časových slotech) a nám začne „domškoláctví„. Na to jsem fakt hodně zvědavá. Protože dohlédnout, aby kluci měli hotové úkoly, je něco jiného, než s nimi látku probírat a vysvětlovat. Taky jsem si dala za cíl, že tento čas využiju na to, aby kluci zapracovali i na češtině a znalostech o českých reáliích. Chtěla bych jim pouštět pořad České televize „UčíTelka“ a hrát hry, které jsme už dlouho nehráli: Moje první Česko a Albi V kostce! Česká republika. Včera jsme si poprvé zahráli Kris Kros (což je česká obdoba Scrabble), který jsme s manželem hráli naposledy snad za svobodna. A kupodivu jim to skládání českých slov šlo (a to se ještě díky mamince naučili některé nové – třeba „řiť“ 😀 ).

Dál uvidíme, co bude. Jedno vím jistě. Nebudu se zapojovat do facebookových diskusí nebo instagramových výzev. Budu se chovat tak, jak mi velí selský rozum. A ten mi velí zůstávat co nejvíc doma, udržovat distanc od lidí a mezi ně vyrazit jen v opravdu nutném případě.

Musíme se smířit s tím, že žijeme ve světě, který jsem si ani před několika krátkými týdny nedokázali představit, když jsme bezstarostně plánovali naši dovolenou a těšili se na jaro. Ale abysme udrželi rovnováhu, musíme dál šlapat. Nic jiného nám nezbývá. A musíme doufat, že následující týdny velmi rychle utečou a za pár měsíců budeme zase myslet na něco úplně jiného.

Ale jednu výzvu si neodpustím:

Berte to vážně. Buďte zodpovědní k sobě i ostatním. A držte se!